Podle Watsona trpěl stavební inženýr profesor Gavraud opakovanými záchvaty nevolnosti vždy, když pracoval ve svém ústavu v Marseilles. Nemoc se tak zhoršovala, že se chystal dát v zaměstnání výpověď. Jedinou věcí, která jej od toho odrazovala, bylo podezření, že to, co způsobuje jeho trápení, se nachází někde v okolním prostředí. Zkusil některé testy.
Jeho první myšlenkou bylo chemické znečištění. V té době (v sedmdesátých letech) byly problémy s některými složkami určitých stavebních materiálů a některými textilními čistidly. Ale testy na výskyt těch nejpravděpodobnějších škodlivých látek dopadly negativně. Profesor Gavraud pak testoval výskyt některých méně známých látek, dokonce i radioaktivity, ale stále s negativními výsledky. Chtěl to už vzdát, když zasáhla náhoda. Když se opíral o zeď své kanceláře, která byla umístěna v nejvyšším patře budovy, všiml si lehkých vibrací. Brzy si uvědomil, že celá místnost je naplněna podzvukovým šumem s velmi pomalou frekvencí.
Začal pátrat po zdroji tohoto šumu a zjistil, že jej způsobuje větrací zařízení na střeše protější budovy. Úplnou náhodou měla jeho kancelář odpovídající tvar a byla v té správné vzdálenosti, takže rezonovala spolu se strojem. Jeho základní rytmus - sedm otáček za vteřinu - byl příčinou jeho nemoci.
Tento objev Gavrauda fascinoval. Rozhodl se, že sestrojí něco, co by dokázalo vytvářet infrazvuk, aby jej mohl dále zkoumat. Hledal vhodný prototyp a zjistil, že standardní policejní píšťalka, kterou nosí každý francouzský četník, vydává celý rejstřík nízkofrekvenčních zvuků. Použil ji jako model a postavil píšťalu téměř dva metry dlouhou, poháněnou vzduchem z kompresoru.
Když zařízení testovali - což prováděl technik, ne sám Gavraud -, tibetské teorie o ničivé síle zvuku se dramaticky potvrdily. Při prvním zvuku se technik zhroutil. Lékařská prohlídka ukázala, že byl na místě mrtvý. Zpráva z pitvy uváděla, že jeho vnitřní orgány se změnily v rosol.
Navzdory této tragédii Gavraud v pokusech pokračoval, ale dbal nyní na bezpečnostní opatření. Další test prováděl venku a pozorovatelé se ukryli do betonového bunkru. Stlačený vzduch přidával velmi pozvolna, ale zvuk přesto rozbil všechna okna v dosahu půl míle.
Během pokusů se Gavraud naučil ovládat sílu zvukových vibrací a zkusil také postavit mnohem menší infrazvukové generátory. Objevil rovněž, že zvuk se dá zaměřit určitým směrem. Tím, že namířil dva zvukové signály na cílovou budovu, dokázal ji strhnout na vzdálenost až osmi kilometrů.
Gavraud si nechal zaregistrovat patenty na několik svých zařízení a bude pravděpodobně pouze otázkou času, kdy se o ně začnou zajímat francouzští vojenští představitelé, pokud tak již neučinili.
Zatímco Gavraudovy pokusy přesvědčivě potvrzují tibetská prohlášení o ničivé síle zvuku, není již tak snadné brát vážně myšlenku, že zvuk se dá rovněž využít k ovlivňování váhy pevných předmětů, a dokonce k levitaci masivních kamenných bloků. Ale přitom to vypadá, že určité potvrzení těchto myšlenek existuje.
Rychlá nabídka
