Ale stejně bychom možná měli s odsouzením Johna Ernsta Worrella Keelyho ještě počkat. Důležitá je také otázka motivu. Povrchní pohled na Keelyho život v nás může zanechat dojem, že ty miliony, které plynuly do jeho podniku na výrobu motorů, šly do jeho kapsy. Tak tomu ale nebylo. Keely sice utratil velkou část peněz, ale na za sebe. Tyto peníze byly použity na zaplacení nákladných strojních součástek jeho rozličných vynálezů, vyráběných na zakázku. Keely sám žil z relativně skromného platu, dokud mu ho nespokojení akcionáři neodebrali, a poté z milodarů, hlavně od Clary Bloomfieldové-Moorové. Existuje navíc záznam o tom, že i když se ocitl na pokraji bankrotu, odmítl nabídku paní Bloomfieldové-Moorové na deset tisíc dolarů a nakonec souhlasil s tím, že přijme pouze poloviční částku.
Keely trávil život ve své dílně, kde postavil přibližně dva tisíce kusů strojních zařízení. Zřídkakdy si udělal volno. To není životní styl běžného podvodníka. Vlastně je velmi těžké najít u něho nějaký finanční motiv k podvodu.
Byl zde snad nějaký jiný motiv? Mnoho lidí nepohání touha po penězích, ale po prestiži nebo moci. Ale ani tyto motivy Keelymu neodpovídají. Je jasné, že měl jen malý vliv na společnost, která nesla jeho jméno - vypadá to, že většinu času strávil rozepřemi s ostatními zainteresovanými -, a jeho činnost mu žádnou prestiž nepřinesla. Z podvodu jej obviňovali již za jeho života téměř tak často jako po smrti.
Předpoklad že jeho prezentace byly podvodné, je rovněž pouhým dohadem. A protože myšlenka, že jeho stroje byly poháněny stlačeným vzduchem, je podepřena pouze povrchními soudy, někteří inženýři ji zpochybňovali. Skryté potrubí mělo příliš úzký průměr na to, aby vydrželo tak velký tlak. Ocelová koule by vyžadovala hlučný kompresor; tichá ruční pumpa by její váhu nikdy nezvládla. A co je nejdůležitější - dílna nebyla jediným místem prezentace jeho strojů. Přinejmenším jedna z nich se odehrála v Catskillských horách, v podmínkách, které nejspíš vylučovaly jakoukoli možnost použití mechanického skrytého potrubí. Dvanáct důlních magnátů navštívilo Keelyho v naději, že najdou levný, efektivní způsob těžby zlata. Keely jim ukázal malý ruční stroj, který přiložil k několika blokům zlatonosné horniny. Když to udělal, kusy horniny se jeden po druhém rozpadly, zanechávajíce po sobě odkryté hroudy zlata. Na těžaře to udělalo dojem, ale byli opatrní a slíbili, že budou financovat průmyslovou výrobu Keelyho zařízení, ale pouze v případě, že je schopen stroje předvést v reálném prostředí dolů. Keely souhlasil a zopakoval svou prezentaci v Catskillských horách na skalní stěně, kterou vybrali těžaři. Jeho stroj vyhloubil tunel, který měl téměř půldruhého metru v průměru a byl šest metrů dlouhý, za dobu kratší než 20 minut.
Význam tohoto příběhu tkví v tom, že pokud Keely skutečně nepodváděl, některá z jeho zařízení by podporovala tibetské teorie o tom, že zvuk se dá použít k ovlivňování váhy nebo dokonce k levitaci pevných předmětů. Keely byl posedlý myšlenkou překonání zemské přitažlivosti. V roce 1881 prohlásil, že na objednávku jednoho kalifornského klienta vynalezl tajné zařízení ke zvedání těžkých břemen.Tak jako mnoho dalších inženýrů té doby se zajímal o konstrukci létajících strojů . Ale nikdy si nepředstavoval létající stroje s pohonem, na jaké jsme dnes zvyklí. Řešení neviděl ani v představě plachtění nebo pohybu ptačích křídel. Svůj princip nazval "vibračním zvedáním" a šlo zřejmě o nějaký druh levitace dosahované zvukem.
Keely předváděl "vibrační zvedání" znovu a znovu. Na jaře 1890 je použil ke zdvižení modelu létající lodi o váze tři sta kilogramů, ale tvrdil, že "až bude systém dokončen, bude moci létající loď jakékoli váhy vzlétnout do vesmíru jako chmýří. ." Americký spisovatel a teosof R. Harte popisuje, jak Keely "použil určitý druh energie" na železný válec o váze několika set kilogramů a byl poté schopen jej zvednout jedním prstem. Paní Bloomfieldová-Moorová tvrdila, že byl schopen pomocí levitačních přístrojů přenést z jedné části své dílny do druhé motor o pěti stech koňských silách.
Jedny filadelfské noviny přinesly zprávu, potvrzenou očitým svědkem Jeffer-sonem Thomasem, že Keely vyzdvihl do vzduchu kovovou kouli vážící šest tisíc liber - možná tu, která byla po jeho smrti objevena pod jeho dílnou.(I kdyby tomu tak bylo, svědek asi přehnal odhad její váhy.)
Při jednom lépe kontrolovaném pokusu nechal Keely plout po vodě závaží používané v koloniálu tím, že prudce udeřil do strun nástroje podobného harfě. V roce 1893 viceprezident Illinoiské společnosti na výrobu hodinek viděl, jak Keely nechal plout vzduchem těžké ocelové koule "prostě tím, že hrál na zvláštní foukací varhany". Bostonský vědec Alfred H. Plum byl svědkem toho, jak Keely poháněl jakýsi stroj a způsobil, že dvoulibrová kovová koule plula po vodě a potápěla se, a toho všeho dosáhl tím, že vydával různé tóny na trumpetu.¨
Pokračování
Rychlá nabídka
