ZLOST, SEBELÍTOST, VZTEK, BĚSNĚNÍ
Ďábel rád vyvolává v lidech zlost, neodbytnou sebelítost, vztek a běsnění, protože ony vlastnosti uzavírají tvůrčí schopnost ducha, cestu k moudrosti tichého srdce a cestu boží lásky. "Od narození jsem všude chodil sám, a věčne jsem cítil zlost, žal a nespokojenost, protože jsem nikdy nepoznal radost, ani trochu radosti. Nikdo mě nepozdravil, nikdo neobjal, nikdo k sobě nepřivinul. Matka neměla čas," napsal o sobě Vladimír Volfovič Žirinovskij. Mnozí rodičové se velmi proviňují na svých dětech, nechají-li je živořit bez laskavých slov a dotyků, které lidská bytost ke svému vývoji potřebuje do konce puberty a možná po celý život.
NEBEZPEČNÁ MOUDROST, DUŠEVNÍ SÍLA, HYPERKREATIVNÍ SCHOPNOSTI
Ďábel je dokonalejší podstaty než lidé. Vyniká nad ně moudrostí a duševní silou. Jeho moudrost je však deformovaná, úchylná, za pravdu často vydává dogma, posvěcuje lež, přesvědčuje se o svých "pravdách" a dokáže jim sám věřit. "Čím více si lidé tropí ze satana posměch a čím více so povídají, že satan vůbec neexistuje, tím lépe pro satana a pro jeho plány! Může přece organizovat, rdousit a zatracovat jako utajený neznámý. ... Pravý satan, to je obr, který dovede Krista v okamžiku vynést na vrchol chrámu, mocná bytost, silnější než uragány a horší než atomová smrt. I Kristus nám káže bát se satana více než smrti samé..." (Otec Bohuslav)
Svou duševní silou s námi může ďábel různě manipulovat. Ďábel nám ale nemůže vzít schopnost rozhodovat se svou svobodnou vůlí, tu je jeho hranice. Bylo by pro něj bezcenné, kdyby se hříchů dopouštěli lidé bez vlastní vůle. Vykoná-li někdo zločin bez vlastní vůle, vedl jej k tomu svou sugescí spíše nějaký člověk než ďábel.
I lidská duše má v podvědomí možnost a zná síly, jak utvořit viditelné věci. Může však k těmto jevům použít pouze hmotu svého těla. Tyto věci však brzy mizí a trvale zde nezůstávají, poněvadž byly tvořeny přeměnou prvků z vlastního těla vyvolaným jevem. Přestává-li jev, mizí i vytvořený předmět. Pouze ďábel může svou vyšší mocí přímo působit na přeměnu přeskupování volných prvků a hmoty v určité viditelné věci, která zde může po jeho účinku trvale zůstat. Ovšem může tvořit zase jen omezeně." (B. Kafka)
PODLE OVOCE POZNÁTE JEJ
"Ďábla", tedy zlo v člověku, přírodních silách i nadzemských bytostech poznáme podle "rodokmenu" i podle ovoce jeho činů. Pokud něčí rodiče kolem sebe šíří jen zlo a úzkost, nepůjde většinou ani u jejich potomka v kamžiku běsnění či bludů o "svatý hněv" a prorocká slova, ale spíše o projev přenesených rysů duševní nemoci či (doslovně či v přeneseném smyslu) o ďáblovo pokoušení.
Pokud někdo svými činy přináší lidem dobro, mír a duševní bohatství, bude spíše osobou dne než noci. Prospěch, který osoba přináší však musíme posuzovat i z dlouhodobého a komplexniho hlediska.
Naopak ovšem externality různých dobře míněných lidských zásahů do společnosti a přírody mohou být velmi škodlivé, aniž bychom v nich museli vždy hledat dílo ďábla či trest boží.
Již sama dialektická podstata světa může za fakt, že jen pouhým vyslovením slova anděl, hovoříme nepřímo i o ďáblovi. Již samotné pojmy v sobě zrcadlí své protiklady a zlo je často nevyhnutelným společníkem dobra.
Ďábel dokáže materializovat a dematerializovat předměty s větším úspěchem než médium či mág a pomocí podobných přírodních zákonitostí a jevů, pravého strůjce těchto jevů je těžké určit a na jejich základě mnohdy nelze ďábla odhalit.
Při dokazování přítomností ďábla musíme počítat s určitou záludností. Představme si například, že nějaký falešný mystik ohlupuje davy svými zázraky. Když však nadpřirozenou mocí pozná, že bude odhalen ve své ďábelské podstatě, začne se vydávat za podvodníka, který svých zázraků dosahuje lacinými triky. Tím lidem zabrání vidět jeho ďábelskou podstatu a zároveň sníží schopnost věřit v zázračné bytosti, ať již andělské, lidské či ďábelské, čím lidstvo poškodí.
ĎÁBEL VÁM NIKDY NEDÁ POŽEHNÁNÍ VE JMÉNU BOŽÍM
ale podvodník nebo duševně nemocný se i k tomu nakonec nechá přemluvit. Želbohu podvodníky a blázny tak snadno nepoznáme.
Darius Nosreti
-------
Přílohy:
"Je jisté, že existují vyšší, dokonalejší duchové bytosti. Mimo bytosto dobré jsou duchové bytosti zlé, s jejichž projevy se můžeme setkat.
Duchové zlí, démoni, jsou dokonalejší než lidé [a zatracené lidské duše]. Vynikají nad ně moudrostí a duševní silou, nepodléhající zákonu tíže, hladu apod. Démoni jsou čiří duchové, úplně duchové podstaty o sobě samotné, mají život od hmoty úplně neodvislý. Naše duše je také duchovní podstata, ale neúplná. Je stvořena k tomu, aby oživujíc tělo, tvořila s ním úplnou lidskou podstatu.
Bytnost zlých duchů je nezničitelná, věčná, jsou podstaty jednoduché, nesložené, tudíž jsou nesmrtelní. Nic nemůže jejich bytnost zničit, nic jí ublížit. Jako duchovní podstata nemají prostornosti, tudíž nejsou na prostoru závislí, mohou být kdekoligv jako myšlenka."
Zlý duch má rozum a svobodnou vůli, jelikož ta patří k podstatě ducha. J eto svobodná bytost, ale vůlí měnlivá, nejde k věci přímo, podléhá omylům, po lidsku řečeno chce dnes to, zítra ono. Jeho inteligence je vyšší než lidská, vše poznává přímo, bez prostřednictví smyslů, zvláště duchový svět mimo Boha. Svět hmotný poznává též přímo, dokonaleji než my, proto poznává světy, které jsou nám ještě neznámy. Ovšem, i jeho vědění je omezené. Proto nemůže poznat vnitřní lidské tajemství, kdy z rozumu tvoří a ještě ze své vůle se člověk nerozhodl tak nebo onak, kdy ještě neví, co učiní.
Může však poznat myšlenky již hotové, které přešly do esplan. Ty pozná i jasnovidec.
Démoni se od sebe liší druhově. Kolik duchů zlých, tolik druhů. Démoni nemohou přímo působit na lidský rozum, pouze na obraqzotvornost. Ovšem mohou působit zevními pomůckami, aby vzbudili v duši různé myšlenky a pocity." (B. Kafka)
Ďábel (z lat., řec. pův.) - "ztělesnění vůle ke chtíči, smyslnosti a tím i ke zlu a egocentrismu. Také personifikace elementárních sklonů, která se nepromítá až do hmotné úrovně, ale zůstává v oblasti představ v astrálním světě. Proto ďábel zůstává skryt našim smyslům. Promítá se však do jejich sféry tehdy, když se člověk stává polobdělým a duševně setrvává na úrovni elementárních sklonů. Ďábel je považován za bytost, která je schopna chtít a činit zlo, ale zřejmě v něm rozhoduje hnací síla sklonů. Jeho existence je provázena větším utrpením než existence lidí, protože ďábel náleží do světa nižší a tím i horší karmy." (K. Minařík)
Ďábel - "český výraz je odvozen z latinského slova ,diabolus' a znamená buď vůdce zlých duchů, který je též nazýván Stan nebo Luciferr, nebo prostě každého ,zlého ducha', přičemž je tento pojem podle vzoru středověké démonologie ztotožňován s pojmem démon. Ďáblové čili ,zlí duchové' jsou podle křesťanského podání ,padlí andělé'. Jméno Satan je hebrejského původu a alexandrijskými židy, kteří převáděli starý zákon do latiny, bylo překládáno jako ,diabolus'. Obecně je pak ďábel chápán jako symbol zla. V lidových pověstech a pohádkách vystupuje jako ,čert', který je pouze v umělém intelektualizovaném podání někdy dobromyslný. Podoba čerta setrvává ještě z pohanských dob: zdržuje se rád v lese, zvláště na suchých stromech, v bažinách, skalách, propastech, jeskyních, opuštěných budovách, zříceninách, starých mlýnech, má tělo s rudou pletí, nohu s koňským kopytem, zadek s ohonem, hlavu s kozlíma ušima, z hustých černých vlasů trčí růžky a obličej má charakteristickou grimasu. Někdy má od pasu nahoru tělo muže, od pasu dolů tělo kozla. Zjevuje se v podobě myskivce nebo zeleně oděného muže, ale i jako vnadná žena či v podobě různých zvířat, zejména psa, kočky a vepře. Ve Starém zákoně na sebe ďábel bere podobu hada a vystupuje jako svůdce pramáti Evy. V bibli a jiných církevních textech nacházíme řadu jmen různých ďáblů: Asmodeus, Behmoth, Belial, Abbadon a další. Jiná jména nalézáme v magických grimoárech, např.: Aciel, Marbuel, Samiel a další. Ve vztahu k člověku vystupuje ďábel především jako svůdce v nejrůznějších formách (viz Inkubpvé a sukkuby), nabízí mu své služby a nutí jej k uzavření ďábelského paktu (první známý pakt tohoto druhu pochízí již ze VI. stol.), vybízí člověka ke konání zla. Ďábel je v úzkém styku s čarodějnicemi a čaroději. O některých náboženských sektách se uvádělo, že komunikují s ďáblem, např. katarové, jezidiové a další. Víra v ďábla byla za středověku velmi silná a značně jitřila lidskou představivost. Např. M. Luther se zmiňuje o tom, že často vídával ďábla a jednou, na hradě Wartburgu, po něm dokonce hodil kalamář, protože mu ďábel bral a louskal oříšky. Ďábel je zažehnáván znamením kříže a svěcenou vodou. Posedne-li člověka, může být vymítán (viz Exorcismus). Z hlediska hermetického je idea ďábla významná jako personifikace zla, negativní, noční stránky stvoření a ničení. Postavy ďáblů tu vyjadřují personifikované démonické síly (viz Démon). Podle R. Dubalové (1953), která analyzovala fenomény Ďábla z hlediska psychoanalýzy, symbolizuje ďábel libido, tj. pohlavní pud a bezuzdné přírodní síly. Víra ve zlé síly reprezentované ďábly je rozšířena ve všech kulturách." (M. Nakonečný)
Démon - "slovo pochází z řečtiny a znamená původně osud. Později byl užíván též termín ,daimonion', který vyjadřoval to, co osud způsobuje (latinsky ,genius', u Sókrata ,vnitřní hlas', svědomí). Staří Egypťané totéž nazývali ,nutar', Indové ,devatas'. Teprve u Homéra a později v katolické teologii jsou démoni ztotožňováni se ,zlými silami', v teologii s ďábly. V teologii se za středověku rozvinula celá nauka o démonech, démonologie. Profesor dogmatiky Ch. Héris (1925), dominikán, který o démonech hovoří jako o ďáblech, je považuje za padlé anděly. První lidé, svedení ďáblem se dostali pod jeho moc. Ďábel člověka pokouší a pronásleduje. Jak byl možný hřích padlých andělů? Čirých duchů? Člověka strhují tělesné vášně. Anděl nemusí hledat pravdu, ale ví, že je bytostí závislou na svém tvůrci. Podle sv. Tomáše Akvinského je hřích andělů z hlediska přirozeného nemožný. Bohem byli andělé povýšeni do řádu nadpřirozeného darem posvěcující milosti. Byla jim však uložena zkouška s tajemstvím o vnitřním životě boha. Tajemství se nelíbí rozumu - a čím je rozum dokonalejší, tím je srážka s tajemstvím prudší. Bůh žádal podrobení rozumu před tajemstvím, tedy pokoru. To mělo andělům otevřít cestu k věčné blaqženosti. Část andělů se Bohu podrobila, část byla odbojná a chtěla se opájet vlastní velikostí. Tak zhřešila pýchou a sebeláskou. Jsa zbaven blaženosti, závidí padlý anděl ostatním tvorům k blaženosti povolaným a snaží se je zbavit toho, co sám nemá: této naděje blaha. Proto se - jako ďábel - snaží svádět člověka ke zlu. Činnost ďábla je však z dopuštění božího. Ďábel nemá přímou moc nad vůlí člověka a může působit jen na jeho smyslovost (pokušení sv. Antonína) prostřednictvím obrazivosti. Proto člověk musí bdít nad svými vášněmi a sklony. Ďábel může působit i na tělo (posedlost) a využívat znalostí skrytých sil přírody a tak způsobovat různé podivuhodné zjevy. Apoštol sv. Pavel říká: bojování naše není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem v povětří - tím myslí ďábly-démony, ktří šli ve velkém zástupu za ,padlým andělem' Satanem (Luciferem). Ďábel je svůdce a lhář; jeho nejúspěšnější lež se podaří, až lidé neuvěří, že je.
Rychlá nabídka
