Z védické literatury je znám rozhovor žáka s guruem, v němž se "žák" ptá svého "učitele" na tajemství smrti. "Učitel" (mistr, guru) žáku tajných nauk odpovídá: "Nelze pochopit tajemství smrti, nepochopíme-li tajemství života."
Ze zmínek antických autorů víme, že zasvěcovaní byli určitými postupy přiváděni do stavu, kdy museli prožít smrt s tak emocionální i intelektuální přesvědčivostí, že ji vlastně skutečně prožili, a po probuzení z tohoto stavu se tak znovu narodili jako dospělí zrozenci do našeho obyčejného světa. Je jistě pochopitelné, že tito zasvěcenci museli po tak neobvyklé zkušenosti vidět všechno naše lidské usilování, naše tužby, naděje, zármutky a vášně zcela jinýma očima než předtím a než je vidíme my ostatní.
Je možné skutečně "prožít" smrt a zůstat naživu? Podívejme se na zajímavou mentální zkušenost, kterou zná aspoň zčásti každý člověk. Snad už v hlubokém pravěku si povšiml jakýsi šaman úkazu doprovázejícího normální lidské umírání, totiž trhavých záškubů, jimiž se umírající brání pocitu pádu do neznámé hlubiny. Tento pocit pádu je způsoben odumíráním nervových vazeb tělesných orgánů a údů s mozkem, a protože člověk ztrácí zakotvenost v prostoru, to jest v těle, má pocit nezadržitelného strašného pádu. Takový hluboký pád také v okamžiku usínání zná mnoho lidí; obvykle se z něho probouzíme děsem, záškubem, vytržením z přicházejícího spánku. Tento děs je oním známým prahem smrti a musí být umírajícím překročen, nelze jinak, neboť umírající už nemůže obnovit odumřelé nervové spoje.
A jsme na samé hranici rozluštění mystérií.
Zasvěcovaný byl zřejmě rozličnými postupy uveden do onoho stavu, který se podobá umírání nebo onomu usínání s pádem do bezrozměrna, a při tomto stavu muset vědomě překročit práh smrti, nesměl se v okamžiku děsu vytrhnout a probrat. Aby to skutečně učinil, musel se smířit se smrtí, musel dokonce počítat i s možností, že k ní může dojít. Byl na onen děs propadání zřejmě dlouho připravován, byl podroben jistému výcviku vůle a hlavně očistě myšlenek a životních postojů. Musel být zbaven lpění na životě, a to nikoli drogami nebo zoufalstvím, nýbrž přehodnocováním všech lidských hodnot, aby byl ochoten se jich třeba vzdát. Při tomto obřadu je důležité zjištění, že člověk opouští za plného vědomí své tělo, a tak si ověřuje, že nikoli tělo, ale to, co je opouští, je on sám, ono pravé Já, jež se může od těla oddělit a mít tak svou vlastní existenci. Starověcí Egypťané znázorňovali duši jako ptáka velikosti hrdličky a říkali jí Ba, na rozdíl od ducha Ka; přitom duše prý žije po smrti jenom tak dlouho, dokud nedojde k podstatnému rozrušení těla, zatímco duch, pravý dvojník člověka s jeho věrnou podobou, setrvává v jakémsi stavu posmrtné existence; k tomu indické nauky ještě dodávají: než se opět promítne do časoprostoru jako příští tělo nového života.
Tyto zasvěcovací obřady nelze srovnávat s určitými praktikami nižších stupňů jógy, při nichž se člověk může z těla "vymístit"; při zasvěcovacích obřadech vyššího stupně nestačí vymístění, nýbrž je nutno překročit onen zmíněný práh smrti, za plného vědomí přemoci děs a ponořit se do mimotělesného života. Rovněž nelze dosahovat vyššího poznání pomocí drog, a což se dnes pokoušejí příslušníci hippies nebo provos. Při používání drog může dojít nanejvýš k poruchám nervového systému, snad i k dočasnému "vymístění" a odtělesnění, ale překonání prahu smrti nelze dosáhnout jinak než předchozí průpravou, přehodnocováním životních hodnot a postojů, vyšším nazíráním na smysl života a teprve potom podrobením se přesně dodržovaným a tisíciletími vyzkoušeným postupům. Je jistě pochopite1né, že v antickém Řecku museli zasvěcenci mystérií utvořit tajné bratrstvo, aby bylo zabráněno prozrazení tajemství. Takové prozrazení by nebylo většinou lidí pochopeno ani přijato, neboť většina lidí si cení v životě jiných hodnot než popření Ega a ztotožňování se s harmonií vesmíru. Často jsou tyto hodnoty lidem spíše protivné, neboť třeba na současném vývojovém stupni platí za hodnotu spíše moc, prestiž a sex.
Básník Aischylos v 5. století před n.l. byl přísně souzen jen za to, že ve svém básnickém díle dal pronést Prométheovi slova, jež byla narážkou na to, že v budoucnu olympští bohové zaniknou, což bylo součástí tajného vědění zasvěcenců v mystériích. Rovněž athénský předák Alkibiades musel uprchnout, aby ho nestihl trest smrti za to, že mezi přáteli něco utrousil o eleusinských mystériích.
Pokračování
Alexej Pludek: Esoterismus čili tajné vědy (2) Prožít smrt je jen zdánlivý paradox
Rychlá nabídka
