Toto je takzvaný šestnáctý klíč k zaklínání démonů, zapsaný foneticky v Henochově jazyce. Všechny překlady tohoto prastarého jazyka jsou jen přibližnou interpretací. Uvedený citát prý vyjadřuje systém roupínání a podmanění, záhuby a zrodu, ono rozpětí, na němž je založena veškerá existence. Důležitější než obsah jsou však zvukové vibrace, které vyvolává jeho hlasitý přednes. Nedoporučuji proto recitovat ho bezdůvodně, pokud se chcete vyvarovat nepříjemností (pro jistotu jsem jako ukázku vybral šestnáctý klíč, který je nejméně nebezpečný).
Oživlá kniha mrtvých.
Ticho. V šeru leží nehybná lidská těla. jediným znamením života je jejich dech. Všichni mají zavřené oči a snaží se v duchu sledovat narůstání vodní kapky na stropě hluboké jeskyně. Krůpěj se chvěje, pak se odtrhne a zvuk jejího pádu se rozlehne ozvěnou. Vzápětí narůstá další kapka... Nepřetržitý růst a pád. Neměnný rytmus věčnosti. Někdo z přítomných začne v tom rytmu klepat dlaní o zem. Další vydává stále hlasitější vzdechy. Narůstá monotónní mumlání. Nějaká žena začne zpívat tichým tenkým hlasem zvláštní, orientálně znějící melodii. Náhle mladý polonahý muž zařve, vymrští se a strne v jakési pozici, podobající se pokoucenému stromu. Ostatní odpoví podivuhodně hudebním akordem, jakousi fugou prolínajících se nářků a kvílení a začínají se pohybovat. Každý dle svého charakteru: někdo leze po čtyřech a kňučí jako pes, někdo tančí bláznivými skoky, nekdo se kutálí sem tam a chňapá ostatním po nohou, jiný jen strnule klečí a mumlá jednotvrárnou litanii nesmyslných slov. Výkřiky gradují, objevují se touhy po doteku, ruce lidí se navzájem hledají a opět jsou nemilosrdnou silou odtrhovány od sebe. A do téhle zmítající se masy těl a duší vstupuje dívka v bílé říze. Má jediný úkol: pronést bez úhony labyrintem světlo, malý kahánek s blikajícím plamínkem...
Popsaný zážitek pochází z let, kdy jsme u nás o šamanských praktikách, parapsychologii a ezoterice nevěděli skoro nic. Mladý herec Václav Martinec na základě vlastního studia folklóru a obřadů "primitivních" národů a pod vlivem divadelních experimentátorů Grotowského a Brooka vypracoval metodu takzvané psychofyzické přípravy herců. Šlo o to, vrátit se ke kořenům divadla jako mytického obřadu, který nekomunikuje s diváky pomocí slov přes jejich rozum, ale obrací se přímo a nezprostředkovaně k jejich podvědomí, k archetypům, obrazům ze snů, ke genetické paměti těla a reinkarnované paměti duše. Uprostřed hluboké totality (v letech 1974 - 76) připravil Martinec se skupinou Křesadlo sugestivní skupinovou vizi na téma Egyptské knihy mrtvých. Měl jsem možnost sledovat jeho metody ve speciálním kurzu (šikovně zakamuflovaném pod hlavičkou "zájmové umělecké činnosti v amatérském divadle"). Už tehdy jsem si uvědomil, že jsem svědkem zrodu jazyka. Možná nižšího, komunikující podobně jako zvířata v čistě pocitové rovině, ale současně schopného vyjádřit to, co se nedá říct slovy. tento jazyk úzce souvisí s hurbou, vytváří bezděčné nádherné melodie a rytmy, ale nic se nedá opakovat. Je to mandala, mytický obrazec, tvořený zvuky a pohyby. je zdrojem rezonancí, vlnového chvění, které možná dráždí určité, běžně nepoužívané mozkové partie a probouzí je k aktivitě.
Jazyky lidské, andělské a ďábelské...
"I kdybych mluvil jazyky lidskými a andělskými a lásky neměl, byl bych jen kov a zvučící zvon," píše sv. Pavel ve svém proslulém vyznání. Zmínka o andělských jazycích tu však není jen básnickou nadsázkou. Poukazuje na praxi prvotních křesťanů, jejichž společné "večeře Páně" měly často charakter opravdového rituálu, kdy se společnost dostávala do stavu změněného vědomí. V listě Římanům sv. Pavel píše: "Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním." Nikoliv tedy význam slov, ale zvuky, které vycházejí z úst člověka a šíří se jako jakási emocionální epidemie.
Názorným příkladem tohoto stavu je seslání Ducha svatého na apoštoly v den letnic, které jim umožnilo, aby jejich zprávě o Kristově umučení a zmrtvýchvstání porozuměli lidé mluvící různými jazyky. Teolog Pavel Brož o tom ve svém článku Mluvení jazyky a Bible napsal: "Je otázka, zda apoštolové skutečně mluvili cizími jazyky, nebo zda byl naopak ostatním dán dar poroumění". Z textu spíše vyplývá, že šlo o druhý případ, protože jednak to co přilákalo lidi, byl "jakýsi zvuk", jednak apoštolů nebylo tolik, kolika jazyky by bylo potřeba současně mluvit, aby každý z přítomných mohl slyšet svou rodnou řeč.
Převzato z časopisu Fantastická fakta č.3./2000
Pokračování příště !
Rychlá nabídka
