Merlin

Merlin se ve starobylých písemnostech objevuje jen zřídka. Ačkoliv některé události, později mu připsané, jsou zmiňovány kronikářem Nenniem v 9.století, Merlin sám není jmenován. Příběh o Merlinovi plně vyvěrá až v díle Geoffreyho z Monmouthu, velšského mnicha, žijícího přibližně v letech 1100-1155, který se narodil v Bretani, ale většinu života strávil v Oxfordu. Geoffrey byl nadšen starobylými příběhy o králích Británie, ale bylo pro něj nemožné se o nich mnoho dozvědět, dokud mu jeho přítel Walter, arcijáhen z Oxfordu, nedal malou prastarou knihu psanou velšsky, která popisovala kompletní historii králů Británie. Tuto knihu začal Geoffrey překládat do latiny, bohužel se původní velšsky psaná kniha nedochovala a je nemožné zjistit, jak hodně mnich příběhy z tohoto zdroje přizpůsobil své fantazii (pravděpodobně hodně) a kolik informací pocházelo z jeho osobního výzkumu (pravděpodobně málo). Se svým překladem začal okolo roku 1300 n.l..

Tato doba byla vůbec charakteristická svým zájmem o staré příběhy a legendy. O několik let dříve vydal William z Malmesbury své dílo "Gesta Raegum Anglorum", jinou historii králů Británie, která zmiňovala činy Artuše. A ve stejné době Caradoc z Llancarfanu napsal své dílo "Vita Gildae", život Sv. Gildase, mnicha a současníka Merlinova. Tento příběh zmiňuje Guineveru a tvoří spojku mezi Artušem a Glastonbury (legendárním Avalonem, kde měl být Artuš pohřben).

Geoffrey spěchal s dokončením své knihy o historii Británie, ale chtěl být důkladný, takže aby vyhověl požadavkům na něj kladeným (konkrétně Alexandrem, lincolnským biskupem), dokončil ve spěchu překlad jiného textu, který nazval "Prophetiae Merlini" neboli "Prophecies of Merlin" (Merlinova proroctví) a vydal v roce 1134. Tento text později zařadil do svého mistrovského díla "Historia Regum Britanniae" neboli "The History of the Kings of Britain" (Historie králů Británie), která byla dokončena v roce 1136 n.l.. Ta se ukázala být velice populární a ví se o nejméně sto kopiích této knihy (a kdo ví, kolik se jich ztratilo). Tato kniha, která usiluje dát anglickým králům rodokmen sahající až do roku 1200 př.n.l. k pádu Tróji, věnuje mnoho ze svých stránek příběhu o králi Artušovi a připojenému příběhu o Merlinovi.

A co tedy Geoffrey píše ve své "Historii"? Stručně řečeno, ocitáme se v 5.století v Británii. Král Vortigern, který není v dějinách zrovna dobře zapsán, pozval do Británie armádu saského krále Hengista, aby mu pomohla porazit Pikty. Král Vortigern ale brzy přestal zvládat nedisciplinované a rozbouřené Sasy a začal z nich mít strach. Utekl před nimi do velšských hor, kde se pokusil vybudovat pevnost. Jakkoliv se ale snažil pevnost postavit, zřítila se. Na radu svých věštců dal hledat chlapce, který nemá smrtelného otce, a jehož krví se mají pokropit základy pevnosti, aby se stále nehroutily. Vortigernovi vojáci dlouho hledali a nakonec našli asi osmiletého chlapce Merlina. Chlapcova matka, ačkoliv sama královského původu, byla jeptiška, jež byla navštívena démonem, se kterým zplodila syna. Merlin si byl vědom hrozícího nebezpečí, přesto se nebál a ukázal králi důvod, proč se jeho věž pokaždé zřítí. Při tom sdělil králi i proroctví o budoucnosti Británie. Poté se Merlin stal architektem a projektantem královy pevnosti. Jeho věštby se začaly naplňovat. Vortigern kdysi uchvátil britský trůn krále Konstantina, jehož synové Uther a Aurelianus utekli do Francie. Nyní dospělí se vrátili do Británie obléhat Vortigerna v jeho pevnosti, která prý nakonec shořela a její panovník s ní. Při oslavách znovuzískání trůnu pro Aureliana hledal nový král nějaký symbol vítězství, tak byl Uther spolu s Merlinem poslán do Irska, aby přivezli obrovské kameny a z nich postavili na Salisburské pláni kamenný kruh, a tak vznikl Stonehenge. Aurelianus zemřel po krátkém období své vlády a králem se po právu stal jeho bratr Uther, zvaný Pendragon. V této době prý Merlin začíná připravovat Artušovo zrození. Uther velice toužil po Ygrain, ženě vévody Gorlois z Cornwallu, Merlin mu pomocí kouzla propůjčil podobu vévody, aby mohl navštívit komnaty Ygrain a počít s ní Artuše.

Běhěm Utherovy vlády Sasové stále útočili na Británii, saská hrozba neustávala ani po Utherově smrti, takže bylo nutné urychleně dosadit na trůn nového krále, který by byl schopen dál bojovat se Sasy a uhájit území Británie. Šlechta si vyžádala, aby byl Artuš dosazen na trůn, doufajíc, že i přes jeho mládí je tím, kdo zachrání ostrov. V této souvislosti se ale Geoffrey z Monmouthu nezmiňuje o žádném meči zabodnutém v kameni. Vypadá to, že tato legenda o meči v kameni byla přidána až Robertem de Boron, který ve svém díle popisuje, jak Merlin uvěznil svými čáry meč v kameni a vyzval šlechtice, aby ho vyjmuli. Ten, komu se to podaří se stane králem, není třeba říkat, že Merlinova magie měla zajistit, aby se to povedlo pouze Artušovi. Důležité je říci, že tento meč nebyl Excalibur. Merlin vzal později Artuše k Vivienne, Paní z Jezera, a ta mu teprve dala Excalibur, avšak zde jsem narazila na zajímavou věc. Paní z Jezera mu prý měla předpovědět, že důležitější než meč je pochva na něj. Dokud bude pochva v bezpečí, tak Artuš nebude poražen. Pozdější pletky s Morganou le Fay však způsobily, že se pochva ztratila a Artušův osud tak byl zpečetěn.

Během rané doby Artušovy vlády byl Merlin neustále po jeho boku, stál za scénou a neustále ovlivňoval události, tak aby byly výhodné pro Artuše i pro něj. Toto období Merlinova života bylo velmi často zpodobňováno pozdějšími romanopisci jako byl již zmíněný Robert de Boron (ale ne Geoffrey z Monmouthu). Poté, co se Artuš stal králem, Merlin se v Geoffreyově "Historii" již neobjevuje.

Vrátíme-li se tedy k dílu Geoffreye z Monmouthu, zjistíme, že po dokončení své "Historia Regum Britanniae" objevil o Merlinovi (nebo o Myrddinovi) ještě další informace, které tedy publikoval v roce 1150 ve svém "Vita Merlini" nebo "Life of Merlin" (Život Merlinův). Merlin zde popsaný se však liší od Merlina, který byl líčen v "Historii" a Geoffrey možná litoval, s jakým spěchem dokončil svou knihu o historii Británie. Jeho pozdější výzkumy objevily příběhy britského barda Myrddina, jehož jméno převzal a zapletl do ostatních legend. Uvědomil si velšský mnich, co udělal?

Raději než aby popřel svou dřívější práci, Geoffrey pravděpodobně přizpůsobil některá z fakt a data a dal nám dvě odlišné charakteristiky Merlina. Jednou je tato postava mocným čarodějem a králotvůrcem, podruhé básníkem, který zešílel. Zajímavé je, že takto podané dílo nevzbudilo ve středověkých čtenářích zmatek, ale naopak je fascinovalo. Pro tento pozdější příběh použil Geoffrey báseň "I Gododdin" od Aneinina, britského barda ze 6.století. V této básni žije Merlin ještě dlouho po Artušově smrti a stává se spojencem krále Gwenddalou. Poté, co král zemřel v bitvě u Arfderydd, Merlin začal trpět příznaky šílenství z pocitu viny, že se mu nepodařilo zachránit krále, a prchl do Caledonianského lesa, kde žil jako poustevník.

V dílech romanopisců byl Merlinův osud ještě zajímavější. Zamiloval se do krásné Vivienne, Paní z Jezera. Ta, když poznala (a naučila se) jeho magické umění, vlákala ho do jeskyně (v jiných legendách-do věže nebo do lesa) a tam ho uvěznila. Jeho nesmrtelná duše tam pak musela zůstat několik století. Tyto příběhy popisují Merlina jako mocného kouzelníka zrozeného z démonů, který vytváří osud králů, ale sám se zamiluje do dívky, jež ho uvězní pomocí jeho vlastní magie. Merlin se objevuje jako přítel i nepřítel, representuje dobro i zlo, pohanství i křesťanství, moudrý muž, který se nakonec stává obětí svých intrik.

Ale byl Merlin čistě jen výmysl Geoffreye z Monmouthu nebo Roberta de Born nebo před těmito příběhy existoval skutečný muž? Stejně jako příběh krále Artuše, tak i Merlinův příběh je spojen s množstvím zaznamenaných historických událostí, které pomáhají umístit tuto postavu do konkrétní doby. Bylo mu kolem osmi let, když ho našli Vortigernovi muži, poté následovala saská invaze do Británie pod vedením Hengista, jehož příchod do Británie se datuje okolo roku 449 n.l.. Je důležité se na všechna data Merlinova života podívat z nadhledu, jestli odpovídají událostem a datům, které se týkají jiných historických postav, jež žili v stejné době jako měl žít Merlin. Bohužel na úsvitu Temného věku jich moc není. Jedním z mála je Sv.Patrick. Ačkoliv data týkající se jeho života jsou nepřesná, je pravděpodobné, že při své misi obrátit Iry na křesťanství dorazil do Irska okolo roku 432 n.l.. Nakonec kolem roku 454 založil biskupství u Armagh a roku 461 umírá. Pokud Merlin existoval, Patrick by ho měl znát nebo o něm vědět. V této době žije i Attila, který se roku 434 stává králem Hunů. Poté, co zpustošil většinu východní Evropy, napadl roku 451 Francii. Následující rok napadl Itálii a Řím jediný se zachránil, a to kvůli intervenci papeže Lea I., považovaného za jednoho z nejvýznamnějších papežů raného křesťanství.

Při Hengistově příchodu do Británie šlo vše podle dohody, kterou s Vortigernem uzavřeli. Sasové pomohli britskému králi odrazit Pikty a na krátký čas byl mír. Vortigern si dokonce vzal Hengistovu dceru Reinwen (v české literatuře někdy nazývaná Rowena), aby upevnil jejich spojenectví. Ale Hengist se v Británii nebezpečně usadil a ještě poslal roku 455 pro další posily. Sasové odmítali ostrov opustit a Vortigern z nich začal mít strach a skryl se před nimi ve velšských kopcích, kde pobýval několik let před svou smrtí. Zde se snažil vybudovat i onu pevnost, jejíž základy měly být zkropeny Merlinovou krví. To znamená, že Merlin se objevuje kolem roku 457-458, z čehož můžeme odvodit datum jeho narození okolo roku 450 nebo 449 n.l. Tady Geoffrey své chronologické vyprávění trochu zestručnil a podle něj se Aurelianus a Uther vracejí z Galie skoro současně; Vortigern a Hengist jsou zabiti. Ve skutečnosti, podle řídkých historických záznamů Hengistovy existence, prý vládl na své pevnosti v Kentu nejméně 30 let a zahynul okolo roku 488 n.l., kteréžto datum je zaznamenáno v anglo-saských kronikách. Aurelianus se Sasy zaplavujícími Británii bojoval a podařilo se mu dokonce ustanovit s Hengistovými muži žijícími v Kentu nesnadný mír. Ambrosius Aurelianus (zvaný také Aurelian the Divine, tj. Aurelian božský, od boha pocházející) byl potomkem římské rodiny, která se snažila podporovat a udržovat alespoň ty poslední pozůstatky římské civilizace v Británii. Ať to bylo jakkoliv, okolo roku 437 se zapletl do bitvy u Guoloph nebo Wallop v Hampshire. Datum jeho smrti se odhaduje na rok 473. Nyní se Geoffrey samozřejmě zmiňuje o Utherovi, zvaném Pendragon (případně Uther Vládce), jako o králi a bez pochyby následníkovi Aureliana.

Uther musel vládnout několik let, než podlehl kráse Ygrain, ačkoliv tato doba není v Geoffreyově díle popsána. I tak ale můžeme umístit Artušovo početí do doby okolo roku 475 n.l. (podle studie Normy Lorre Goodrichové o králi Artušovi z roku 1986 a o Merlinovi z roku 1988). Geoffrey nám říká, že Artušovi bylo 15 let, když Uther zemřel, což nás posouvá do roku 490, kdy by měl být Merlin asi čtyřicetiletý. Mladý Artuš v prvních letech své vlády určitě potřeboval moudrého rádce, pokud by však tuto důležitou roli Merlin opravdu zastával, měla by o něm být někde zmínka. Je tedy zvláštní, že se o něm Geoffrey nikde nezmínil, stopou však může být věta, který říká, že po smrti Uthera britská šlechta prosila arcibiskupa Dubricia, aby byl jejich králem korunován Artuš. Zde tedy musel být někdo se zjevnou autoritou a mocí korunovat krále. Kdo byl Dubricius?

Dubricius je historicky doložená a uznaná postava, která byla později prohlášena za svatou. Snažil se založit biskupství v Llandaff a po vysvěcení na kněze Samsona se stal biskupem. Některá ze zaznamenaných dat se zde přou. Podle knihy "Dictionary of National Biography" Dubricius zemřel okolo roku 612. Záznam o jeho smrti je nejspolehlivější informace, kterou o něm máme. Samsonův život se datuje do let 480-565. Něco zde nesedí. Může to být tím, že z důvodu jeho pozdější slávy bylo jeho jméno zapleteno s jinými velkými jmény v historii. Ale jiné studie uvádějí rozdílná data k Dubriciovi, např.: The Oxford Dictionary of Saints, který udává datum jeho smrti okolo roku 550, a jiné zdroje datují jeho smrt ještě dřív. Tato data by nesouhlasila jen s daty Samsonovými, ale jsou nápadně blízká Merlinovu předpokládanému životu.

Je možné, že Merlin a Dubricius byla jedna a ta samá osoba? (To je závěr, kterého dosáhla právě Norma Lorre Goodrich ve svých studiích.) Jistě je taky podivné, že od té doby, kdy se Artuš stal králem, se Merlin již znovu v Geoffreyově "Historii" neobjevil. Když se však podíváme na velmi důležitou bitvu u Mount Badon, kde Artuš přesvědčivě porazil Sasy a ustanovil mír trvající pak 40 let, shledáme, že to byl Dubricius, kdo promlouval k vojákům z oné hory. Velšský mnich líčí slávu a moc Merlina, pak nastoupí Artuš na trůn a o Merlinovi se již nezmíní, přesto se zde objevuje důležitý a mocný muž, který má tolik společného s králem a jeho vojáky a my vlastně nevíme, kdo to je. Kdo byl Dubricius a nemohl to být Merlin?

Zde by samozřejmě mohla být spousta vysvětlení. Ve skutečném životě mohli být Merlin a Dubricius nepřátelé. Dubricius representoval křesťanskou církev, kdežto Merlin se svým pochybným původem a magickými schopnostmi zosobňoval pohanskou kulturu, shodující se s druidskou. Protože Artuš byl křesťanský král, bylo by nemožné, aby ho Merlin korunoval nebo aby byl jeho hlavním poradcem.

A je zde další zajímavá věc. Příběhy o Dubriciovi se hojně šířily právě v době, kdy Geoffrey zkoumal materiály pro svou "Historii". Dubriciovy tělesné ostatky byly objeveny na ostrově Bardsey a přeneseny do opatství Llandaff v roce 1120, ve stejném roce, kdy se objevila kniha o Dubriciovi "Lectiones de vita Sancti Dubricii". Tento spis a jiné písemnosti přisuzovaly Dubriciovi zázračný původ. Zřejmě neměl žádného otce a byl synem jeptišky, samotné vnučky krále Konstantina a tudíž Artušův příbuzný. To by zcela souhlasilo s předpokládaným původem Merlina a je velice lákavé si myslet, že Geoffrey si oba spletl a spojil jejich příběhy.

V osmém svazku své "Historie" zmiňuje Dubricia a Merlina téměř v té samé větě. Zmiňuje se o Dubriciovi a hned na to popisuje, jak Merlin pozvedl Stonehenge jako náhrobek. Není podivné, že by jedním dechem Geoffrey podporoval křesťanství a hned na to pohanství? Ve skutečnosti se zdá, že Merlin vykonával křesťanské obřady. Leč v devátém svazku, když popisuje členy Artušova dvora, se Geoffrey nezmiňuje o Merlinovi, ale o Dubriciovi, o němž píše nejen jako o nejdůležitějším člověku v Británii, ale přisuzuje mu i zázračnou moc uzdravování. Poslední poznámka k Dubriciovi nám říká, že se vzdal svého arcibiskupství, aby se stal poustevníkem a svá poslední léta zasvětil modlitbám a rozjímání. I toto se zdá být podobné s Merlinovým osudem.

Pokud by však tito dva muži byli ve skutečnosti stejnou osobou, proč ta dvě jména? Dubricius je samozřejmě latinské jméno, jehož obdobou ve velštině je Dyfrig, což v angličtině znamená "waterman" (vodní muž, rozhodně ale ne vodník, pro toho je jiný výraz). Toto slovo by mohlo mít vztah k anglickému "baptist",tj. křtitel, konající křest. V latině by se to dalo splést s "merman", tj. mužem moře. Shodou náhod jeden z možných překladů jména Merlin je "mermaid" (mořská panna), ačkoliv skutečný význam slova "mermaid" je "maid of the mere (or lake),tj. služebná nebo zkrátka žena moře nebo jezera. Nemohlo se tedy stát, že se Dubriciovi neboli Dyfrigovi někdy říkalo Merlin? Nebo jedno z jmen mohlo být spíše titulem, takže biskup mohl být v té době označován jako "Dubricius the Merlin", tj. "Dubric the waterman or baptist".

Merlin, ačkoliv také latinské jméno, měl svou obdobu ve velštině jako Myrddin, jméno, které prý znamená pevnost. Ve skutečnosti je to starobylé a velmi ctěné jméno, které značí sounáležitost s bohem. V dávných časech byl Britský ostrov zmiňován jako Pevnostní ostrov (Fortress Isle) nebo taky Myrddinův ostrov. Tudíž by nebylo překvapením, pokud by se jméno legendárního Artušova pomocníka mělo spojovat s otázkou původu Británie samotné. A jestliže byl Dubricius uznán v této době Největší a nejdůležitější osobou v Británii, mohl být nazýván "Dubricius of Myrddin".

Ať to bylo jakkoliv, je zde alespoň nějaký základ, který by mohl rozmotat tyto příběhy. Zdá se více než možné, že Geoffrey, znajíc legendy o Dubriciovi a další jména, kterými byl zván, přizdobil nejen příběhy, které četl ve starobylé knize o dějinách britských králů, ale i legendu o Dubriciovi a rozvinul tak příběh o Merlinovi jako králotvůrci.

Je zde však další problém spočívající ve vztahu Merlina a krále Gwenddalou v pozdější části Merlinova života. Zde se potýkáme s problémem shody dat. Gwenddalou zemřel v bitvě u Arfderydd (latinsky Arthuret) v roce 573. To znamená, že Merlin, který zažil Vortigerna by musel být již tak stodvacetiletý. Ve své knize "The Quest for Merlin" (Úkol pro Merlina) Nikolai Tolstoy tvrdí, že tento Merlin nebo Myrddin je pozdější postava lišící se od Vortigernova Merlina, uznaná v "Dictionary of National Biography" jako Myrddin Wyllt nebo Merlin the Wild. Myrddin byl bardem a poradcem na dvoře krále Gwenddalou a znal se s Kentigernem, biskupem z Glasgow, který žil v letech 550-612. Král Gwenddalou byl ale poražen a zabit v bitvě u Arfderydd a panovník, který zemi dobyl, hrozil Myrddinovi stíháním, pravděpodobně proto, že mu nevyhovovala Myrddinova bardská propaganda. To byl důvod, proč Myrddin utekl do lesa, dokud toto nebezpečí nepominulo.

Ačkoliv Geoffrey ve svém "Life of Merlin" se snažil sladit ony dvě legendy, lépe už to asi nešlo. Je možné, že při zkoumání materiálů pro svou "Historii" narazil na příběh Myrddina, barda ze 6. století a zapracoval jej do příběhu o Dubriciovi. Oba příběhy se zdály, že se hodí nejen samy k sobě, ale i k příběhu o Vortigernovi, který vzešel z pera Nennia, kronikáře z 9. století. Anebo si Geoffrey opravdu popletl pozdějšího barda Myrddina s dřívějším Dubriciem, možná nazývaným Merlin. A k tomu všemu přidal ještě velký díl svého nadšení a fantazie pro artušovskou dobu a fascinující postava kouzelníka Merlina byla na světě.

Vše, co je zde uvedeno, je samozřejmě domněnka, ale začneme-li tím, že král Artuš existoval, není těžké uvěřit, že měl staršího poradce, kterým mohl být Dubricius. Ten mohl být zaměněn s bardem Myrddinem a okořeněn Geoffreyovou fantazií a celý příběh nevypadá nijak nereálně.