Církevní kronika stvrzuje, že po jejím otevření v roce 1775 byly rakve nalezeny zpřeházené. Nejtěžší olověná rakev stála dokonce až na čtvrtém schodě vchodu do hrobky. Nazpět ji muselo nést osm silných mužů. I tato hrobka byla důkladně uzamčena, zapečetěna a zazděna, zjevně se do ní nikdo nevloupal, a přesto v ní rakve doslova tančily.Ostrov Oesel v Baltickém moři je malý, ale vítr jej tvrdě bičuje. Tento ostrov proslul ze dvou důvodů. Prvním je produkce chutné whisky, druhým dosud nerozřešená záhada arensburských hrobů. Arensburg je jediným městem na ostrově. I zde bývalo zvykem, že si bohaté rodiny stavěli bytelné a okázalé rodinné hrobky, nad nimiž navíc budovaly malé soukromé kaple, kde se konávalo poslední rozloučení s mrtvými. Jedna z těchto kaplí, která tu stojí dodnes a je z dálky dobře viditelná, patří rodině Buxhoewdenových a stala se už před drahnou dobou místem dosud nevysvětlitelných událostí.Americký velvyslanec v Neapoli Robert Dale Owen zaznamenal zprávu o záhadné události, o níž se dozvěděl od barona de Guldenstubbé, jehož rodiny se tato událost přímo týkala. Písemné svědectví velvyslance se zachovalo dodnes.
Dne 22.6. 1844 odešla žena krejčího Dalmanna na hřbitov, aby navštívila hrob své matky. S sebou vzala dvě malé děti, které usadila na kárku taženou koníkem. U hřbitova zastavila přímo před kapličkou Buxhoewdenových. Když se po několika minutách vrátila od matčina hrobu, vypozorovala, že koník je velice neklidný a přestrašený. Nedokázala zvíře ovládnout, a tak doběhla pro veterináře, který použil tehdy obvyklý prostředek - pustil koníkovi žilou.Poté se paní Dalmannová vydala k baronu de Guldenstubbé, jehož zámek stál nedaleko Arensburgu. Baron se choval zdvořile, ale nijak ho nedojala příhoda o starém přestrašeném koni. Příští neděli si několik občanů uvázalo svoje koně nedaleko Buxhoewdenovy kapličky a zúčastnilo se bohoslužeb. Když se vrátili, nalezli svoje zvířata v krajně vystrašeném stavu. Ještě o několik dnů později vypověděli někteří vesničané, že když míjeli ono místo, zaslechli burácivé zvuky, vycházející z podzemní hrobky Buxhoewdenových. Domácí zvířata vedená kolem se chovala stejně vyděšeně jako koník paní Dalmannové. Na uvedeném místě se dělo něco neobvyklého a nepochopitelného, o čemž byla zpravena i úřední místa. Jenže o co vlastně mohlo jít?
Neustálé dohady vnášely nejistotu mezi občany, a tak bylo rozhodnuto o provedení úředního šetření, aby se záhada vyjasnila a případ tajemných zvuků a nevysvětlitelného zvířecího strachu mohl být uzavřen. Rodina Buxhoewdenových se úřednímu šetření zprvu houževnatě bránila, protože nechtěla, aby se před svými nepřáteli zesměšnila. Dříve než rodinná rada dala úředníkům souhlas k pátrání, navštívilo několik členů rodiny inkriminované místo, aby se na vlastní oči přesvědčili, zda je uvnitř hrobky vše v pořádku. Otevřeli hrobku a užasli. Rakve byly nakupeny uprostřed hrobky. Navštěvníci rakve popadli a vložili je zpět do postraních kovových regálů, kde původně spočívaly. Poté zamkli vstup do hrobky a zámky opatřili olověnými pečetěmi s rodinnými znaky. O dění v následujících dnech se žádné zprávy nedochovaly. Teprve třetí červencovou neděli je zaznamenáno svědectví o hromovém rachotu, přicházejícím z nitra hrobky. Jedenáct koní cloumalo poděšeně svými udidly, zatímco jejich majitelé se v Buxhoewdenově kapli účastnili bohoslužeb.
Svědci vypověděli, že se zvířata plašila a cloumala sebou bez zjevného důvodu a každý kůň se snažil vyvléci ze své ohlávky. Nastal poprask. Šest koní se s velkým úsilím podařilo zklidnit, zbývající byli podrobeni obvyklé proceduře - veterinář jim pustil žilou. Tři z takto ošetřených zvířat pošla, není však známo, zda uhynutí nastalo v důsledku děsu, nebo na následky puštění žilou. Občané, kteří o svoje koně přišli, uplatňovali nárok na náhradu škody u konzistoře, tedy u církevního soudu, který se konával pravidelně v Arensburgu. Konzistoř si s těmito žalobami nevěděla rady, takže chytře vyčkávala v naději, že vše vyřeší blízká budoucnost.Jeden z členů rodiny Buxhoewdenových v tomto čase zemřel. Po zádušní bohoslužbě se několik pozůstalych rozhodlo prozkoumat hrobku pod podlahou kaple. Zjistili, že všechny rakve jsou opět nakupeny uprostřed. S velikým úsilím je zvedli a vrátili do masivních kovových polic. Poté uzamkli dveře a patřili je zvlášť důkladnými a důmyslnými pečetěmi.Od úst k ústům se šířili zprávy o tajemných událostech v rodinné hrobce Buxhoewdenových. Povídačky se rozrostly do tak obludných a pro církev nebezpečných rozměrů, že konzistoř nakvap jednala o tomto případu.
Doporučila zřízení komise a ta započala okamžitě s vyšetřováním. Rodina Buxhoewdenových však trvala na svém názoru, že události v hrobce jsou dílem jejich nepřátel, kteří se je snaží znemožnit před veřejností. Pod tlakem církve a faktů nakonec někteří příslušníci rodiny svůj názor poněkud změnili a dali souhlas k vyšetřování. Cožpak sami nepřenesli rakve do regálů a nezapečetili dveře? Vyšetřování mohlo být zahájeno i pod záminkou, že někdo neznámý rušil klid nebožtíků. Stačilo začít zkoumat, kdo a jak vnikl do hrobky.Baron se Guldenstubbé, prezident konzistoře, navštívil tajemnou hrobku s dvěma členy rodiny Buxhoewdenových. Pečetě byly neporušeny, ale rakve stály nakupeny jako předtím uprostřed hrobky. Komise nechala rakve znovu uložit do postraních regálů a opět důkladně zapečetila dveře. Události v hrobce se vymykaly zdravému rozumu, proto bylo třeba stůj co stůj záhadu objasnit a upokojit veřejné mínění. Komise začala neprodleně pracovat ve složení: baron de Guldnstubbé, biskup, doktor Luce, dva členové konzistoře, starosta a několik další místních představitelů, jejichž úkolem bylo zapsat všechny pozorované jevy, takže se nám do dneška zachoval důkladný spisový materiál.
Komise prověřila neporušenost pečetí, rozlomila je a pak už se jen divila. Rakve byly opět na jedné hromadě uprostřed hrobky, na svých místech zůstaly pouze rakve babičky a jejích dvou vnoučat. Komise prověřovala, zda není možné vniknout do hrobky jiným způsobem než dveřmi. Tuto možnost po důkladné prověrce okolí vyloučila. Během několika týdnů došlo několikrát k přeskupení rakví. Měli to snad na svědomí lupiči? Jenže ani jedna rakev nenesla stopy po násilném otevření. Komise dvě schránky otevřela a zjistila, že mrtví ani jejich šperky nejsou nedotčeni. Motiv loupeže tedy nepřicházel v úvahu. Existence tajného tunelu do krypty musela být rovněž zcela vyloučena, okolo hrobky byly totiž vykopány sondy a žádná z nich nenarazila na podzemní tunel. Zmatení hodnostáři se nakonec shodli na tom, že dovnitř lze vstoupit jedině dveřmi a žádným jiným způsobem. Komise nařídila posypat podlahu hrobky dřevěným popelem. Ten byl rozhozen i na schody vedoucí z krypty do kaple. Městská stráž potom držela u hrobky hlídku nepřetržitě sedmdesát dvě hodiny a odháněla všechny kolemjdoucí, kteří se chtěli byť jen na dálku přiblížit.Po třech dnech se na místo dostavila opět celá komise. Na dveřích kaple i hrobky visely neporučené pečetě, popel zůstal netknutý. A rakve? Opět byly zpřeházené. Některé navíc stály opřeny o zeď, takže mrtví vlastně ve svých rakvích stáli na chodidlech. Pouze rakve babičky a dvou dětí zůstaly na svých místech.Komise znovu usoudila, že vloupání do hrobky je zcela vyloučeno, stejně jako neexistuje možnost vstupu jiným způsobem než dveřmi. Tím vlastně skončila svou práci. Poté byly rakve vyzvednuty a uloženy na jiném místě. Podobně jako na Barbadosu to byl jediný způsob, jak přinést klid neklidným mrtvým.
Rychlá nabídka
