Poltergeist existuje ! Tak proč nám vědci lžou ? (III)

V Evropě i Americe vznikala nejrůznější zá jmová sdružení a spolky, praktikující spiritistické seance, nejslavnější média zažívala popularitu dneš ních filmových hvězd. Podle hrubých odhadů bylo v roce 1890 po celé Americe (především díky protes tantským církvím) ve spolcích a sdruženích organizováno již 13 milionů spiritistů.

Tomuto rozmachu spi ritizmu napomohla věda. Přesněji řečeno tzv. oficiální (či středněproudá) věda, jejíž reprezentanti odmítli publikovat výsledky experimentálního výzkumu nejrůz nějších ba datelů, ale odmítli se také jednoduše fyzikálními jevy ze spiritistických seancí zabývat. A tak ba datelé závěry svých pozorování a výzkumů namísto ve vědeckém periodiku leckdy paradoxně pu bli kují v časopisech vydávaných spiritisty, jejichž redakce vítaly jakoukoli zmínku o potvrzení exis tence (verifikaci) neobjasněných fyzikálních jevů ze spi ritistických seancí. Za této neradostné situ ace vzniká i několik nových, samostatných učených společ ností, které si kladly za cíl objektivní a nepředpojaté stu dium nejrůznějších dosud neobjasněných jevů.
Jednou z prvních takovýchto učených společností byla britská Society for Psychical Research (Společ nost pro psychický výzkum), založená roku 1882, jejímž prvním prezidentem byl Henry Sidgwick, univerzitní profesor z Cambridge. Většího věhlasu však dosáhla Americká společnost pro psy chický výzkum (American Society for Psychical Re search), jedna z nejstarších amerických společností zabývajících se bádáním na poli neobjasněných "spirituálních" a psychických jevů, později též parapsy chologie, založená roku 1885 v Bostonu. Jejím prvním prezidentem byl významný matematik a astronom profesor Simon Newcomb, člen tehdejší National Academy of Sciences (Národní akademie věd), u jejího zrodu stál i filozof, logik a spisovatel profesor Josiah Royce. Roku 1919 pak v Paří ži vzniká Mezinárodní ústav pro metapsychiku pod vedením profeso ra lékařské fyziologie Charlese Richeta.

Druhá vlna spiritismu zasáhla Evropu i Ameriku, což bylo pochopitelné, po tom, co bylo zmařeno v první světové válce (1914-1918) téměř osm milionů lidských životů. Tehdejší seance spiritistů mají s těmi původ ními seancemi z 50. let 19. století ale už málo společného, spiritisté nehodlají jako jejich přechůdci vy čkávat třeba i půl hodiny na první fyzikální jev, který by mohli označit za projev bloudící duše. A tak se "média" soustředila na ovládání všelijakých pomůcek a tabulky, nejčastěji nazývané "Ouija Board", či prostě "ouija" (z francouz ského "oui" a německého "ja", což značí "ano", neboť údajní duchové měli odpovídat v kódech ano, ne, případně mohu, nemohu, nebo vybírat jednotlivá písmena

abecedy). Nejjedno dušší systém pak představovalo popojíždění překlopených talířů, hrnků a skleniček (na které přítomní vkládají své prsty) po stolech. Touhy nešťastných osob po promluvě se zemřelými využívala často pod vodná média, jejichž všelijaké fígle a triky měly přesvědčit pozůstalé, že se skutečně spojili (pochopitelně za úplatu) prostřednictvím "média" se svými zemřelými příbuznými a přáteli. Za této situace se objevují na scéně první profesio nální iluzionisté (kouzelníci), kteří si vzali za úkol odhalovat triky obchodně zdat ných "médií". Mezi vůbec první patřil Ehrich Weiss, známější nám pod pseudonymem Harry Houdini. Od roku 1920 (po smrti své matky) jako expert Amerického vědeckého výboru nepronásledoval jen podvodná média, ale odhaloval všechny podvody, které se tvářily jako produkt nadpřirozených sil. Na Houdiniho pak na vazuje věhlasný iluzionista John Mulholland, který se vydal v jeho stopách do boje proti podvodným médiím, aby nakonec od roku 1952 spolupracoval s tajnou službou CIA, pro kterou prověřo val parapsychologické schopnosti nových adeptů.
Samotný pojem "parapsychologie" pochází z pera německého psychologa a filozofa Maxe Dessoira, který jej zavedl v roce 1889. Oficiálně byl vědeckou komunitou v Evropě přijat až na mezi národním kongresu, jenž se konal v červenci 1953 v Utrechtu. Došlo tak ke sjednocení názvu oboru, který byl do té doby nazýván různými názvy (psychické bádání, metapsychika), což bylo značně ma toucí. Kongres z roku 1953 mimo jiné vyústil i v založení první evropské katedry parapsychologie na univerzitě v Utrechtu. Ovšem parapsychologové z Francie už roku 1955 začali namísto pojmu "parapsy chologie" prosazovat pojem "psychotronika". Psychotronika bývá často ztotožňována s parapsychologií, i když se s ní jen částečně překrývá. Neboť psychotronika z tzv. východního bloku do svého zájmu zahr nula opět okrajová témata, která byla již z parapsychologie vyloučena a po prohlášení některých para psychologů, že může jejich vědecká disciplina vyvrátit materialistickou filozofii, se zakladatelé psychot roniky v socialistických státech obrnili dialektickým materialismem marxistické filozofie.
V Americe se parapsychologie jako vědní obor objevuje už ve třicátých letech 20. století díky americ­kému přírodovědci Josephu Banksu Rhineovi, který byl pověřen vedením laboratoře na univerzitě v Durhamu v Severní Karolíně. Název parapsychologie zavedl pro vědní disciplinu, která se měla zabývat především paranormálním vnímáním, pro které roku 1927 zavádí anglický termín Extra Sensory Perception (ESP) tedy "mimosmyslové vnímání", přičemž také vypracoval metodologii jeho zkoumání. B.P. Wiesner a Robert Thouless poprvé v roce 1942 použili termínu Para Sen sual Intelligence (PSI) jako výrazu z oblasti parapsychologických jevů. Původní terminologie rozdělovala PSI do PSI-gama (kam patřily příklady vjemů) a PSI-kapa (kam patřily příklady činnosti). Tyto termíny se později dále specifikovaly na aktivní PSI a pasivní PSI. Nakonec navrhl americký spiso vatel John Wood Campbell nahradit termín parapsychologie termínem "psionika", který se díky sci-fi a fan tasy literatuře, ale především díky počítačovým hrám, rozšířil po internetu.

Už sama předpona para- (vedle, spolu, při) vyvolává asociaci lékařského významu takovéto předpony, kde značí výraznou odlišnost či spíše nenormálnost. Proto dnes také převážná většina vědců nejen že neslyší na paranormální jevy, ale neslyší ani na poznatky, které nashromáždila parapsychologie. Ta se mimo jiné (v menší míře i psychotronika) věnovala též mapování fenoménu, který známe pod termínem poltergeist. Jak již bylo řečeno, tento termín pochází z německého základu poltern (bouchat, hřmotit, rámusit, řádit) a Geist (duch, strašidlo), pro nějž je v češtině nejčastěji užíván poe tický překlad "hlomo­zící duch", přičemž v literatuře anglosaské provenience se můžeme setkat i s termí nem "noisy spirit" (hlučný duch). Sám termín "poltergeist" ovšem ani v nejmenším nevystihuje tento fenomén,

neboť para psychologie (natož pak psychotronika) ve skutečnosti neobjasněné fyzikální jevy, s tímto fenoménem spojené, nedává do žádné souvislosti s existencí duchů či dušemi zemřelých, ale hledá (či spíše se na ně jen odvolává) formy zcela neznámé energie, která se jen zdánlivě vymyká přírodním zákonům. Ale jak říkají historici: všechno už tu jednou bylo! Neboť mnohé teorie parapsychologů a psychotroniků, objas ňující záhadné jevy, dnes připomínají bizardní teorie, které měly objasnit záhadné zvuky ve stolcích spi ritistů (ale nemusíme se smát Američanům, česká psychotronika je pověstná názory profesora Františka Kahudy, který byl v letech 1956 - 1969 dokonce předsedou Jednoty československých mate matiků a fyziků, autora tzv. teorie mentionů).
Jestliže se oficiální (středněproudá) věda odmítá smířit s tím, že parapsychologie představuje sama o sobě sice spornou, ale přece jen vědeckou disciplínu (ať se nám to líbí nebo ne, parapsychologie i psychot ronika svého času skutečně patřily mezi vědecké disciplíny, všechna historická fakta to potvrzují a tento fakt je nezpochybnitelný), může i nadále odmítat všechny její interpretace dosud neobjasněných fyzikál ních jevů. Nemůže však spolu s chybnou interpretací smést jednoduše ze stolu všechny verifikace (pro kázání existence) neobjasněných jevů, což platí i pro fenomén, nazývaný poltergeist. I když se nám snaží různí dogmatici a zatvrzelí skeptici (do úmoru hájící svá dříve publikovaná stanoviska) namluvit, že tento fenomén neexistuje proto, že je jednoznačně spojován s duchy, nadpřirozenem či zázraky, opak je dávno pravdou. S duchy či nadpřirozenými jevy dnes tento fenomén může ještě tak spojovat některá vydě šená babička nebo novodobý spiritista, které fenomén řádně potrápí, ale už více jak 100 let feno mén zvaný poltergeist nespojuje s duchy či nadpřirozenými jevy žádný objektivní, nepředpojatý ba datel. S tímto fenoménem se naštěstí již nesetkávají jen parapsychologové a psychotronici, ale i zá stupci stan dardní (klasické, oficiální či středněproudé) vědy. Podívejme se na několik příkladů z doby, kdy se rýsoval pád železné opony a tehdejším Sovětským svazem se přehnala Gorbačovova perestrojka (mnohý čtenář si možná ještě vzpomene, jak jme ji mezi sebou nepřekládali jako "přestavbu", ale jako "převlékání") :
V roce 1986 způsobily v Jenakijevu (Doněcká oblast) rozruch záhadné úkazy v domě, ve kterém bydlel školák Saša. V jeho přítomnosti explodovaly baňky žárovek po celém bytě včetně těch, které nebyly rozsvíceny, z nepochopitelných důvodů zde vybuchla otevřená láhev octa, bez zjevných příčin se kácel v přítomnosti svědků nábytek a převrátila se vypnutá pračka. Snad vůbec nejneuvěřitelnější úkaz zde představovalo samovznícení předmětů, ke kterému docházelo i před zraky přivolaných hasičů. Skeptici přesto obvinili Sašu ze žhářství. Proto byl také vyšetřen ve Všesvazovém vědeckém centru psychického zdraví Akademie věd SSSR, kde ho komise odborníků zbavila nařčení z pyromanie. Vyšetřování jenaki­jevského "divu" se ujalo Oddělení teoretických problémů AV SSSR, které Sašu i jeho rodiče zbavilo všech podezření z podvodu, záhadné jevy však neobjasnilo.

Jenakijevský případ nebyl nikterak ojedinělý, v Rusku měl celou řadu předpremiér, prolomit hradbu ml­čení se však podařilo až glasnoti. V roce 1987 se v sovětském ústředním tisku objevuje termín polterge­ist, používaný k označení jenakijevskému případu podobných fenoménů. Tento původně německý ter mín byl zaveden v 60. letech 20. století do parapsychologické literatury, odkud jej převzali ruští entuzi asté. V květnu 1987 doplnila redakce Izvestijí popis jenakijevského fenoménu stanovisky dvou význam ných odborníků. První z nich (profesí fyzik) vysvětloval poltergeist hypnózou, druhý vědec (profesí che mik) kulovým bleskem. Další případy, především pak poltergeist na území hlavního města Moskvy, však tyto pracovní hypotézy vyvrátily.

Uprostřed září roku 1988 se v jednom z bytů moskevského penzionátu obývaném Feruzou (18 let), Flej­uzou (20 let) a Táňou (20 let) ozvalo o půlnoci klepání na dveře, za nimiž nebylo vidu ani slechu po žád­ných návštěvnících. Tu noc se také začaly jaksi samy od sebe dveře bytu otevírat. K smrti vyděšená děvčata utekla před neviditelným návštěvníkem k sousedům. Do svého bytu se vrátila v doprovodu mla­díků, kteří celou záležitost považovali za vtip. Podivné úkazy se však znovu opakovaly. Jeden z přícho­zích za pomoci ručníku zamáčkl dveře do zárubně tak pevně, že zamezil jejich samovolnému otevírání. Klepání se však proměnilo v zuřivé bouchání, které utichlo až poté, co byl ručník odstraněn. Ťukání se začalo ozývat v podlaze a ve stěnách bytu, prvně zde bylo pozorováno "létání" lehkých předmětů... Po­dobně například v prosinci 1988 zaklepal kdosi po setmění na dveře

domku Čaprazových z bulharské dědiny Dibič. Doma tehdy byla jen 84letá babička s 12letou vnučkou Teodorou. Když domnělé návštěvě otevřely, zjistily, že za dveřmi nikdo není. Nikdo také nebyl na dvoře ani v zahradě. Vrátily se tedy do domu, avšak klepání a bouchání se začalo ozývat uvnitř. Létaly tu polštáře, překotila se lednička, z noč ního stolku se sesmekla jedna z lampiček a rozbila se po pádu na zem. Nábytek a vybavení domácnosti jako by náhle ožívaly, pohybovaly se tu hrnky, mísy, vázy, židle, dokonce i stůl. Tyto jevy se s větší či menší intenzitou opakovaly déle než rok. Teodora nakonec začala pociťovat i "útok" na svoji osobu: jako by ji kdosi neviditelný štípal a pošťuchoval, měla pocit, že jí cosi proniká do žaludku a chvilkami upadala do hlubokého tranzu.
Děvčata z moskevského penzionátu si pro noční příhodu našla svérázné vysvětlení: za původce jevů označila ducha, kterému dala jméno Barabáš. Údajný duch pak začal s děvčaty komunikovat prostřed­nictvím jednoduchého kódu, na otázky odklepával (v podlaze, ve stěnách) odpovědi a plnil některé pří­kazy. Intenzita jevů postupně slábla, a když zaměstnavatel děvčatům nabídl jiné ubytování, odmítla se stěhovat. V jejich bytě si namísto duchů začali podávat dveře novináři, navštívil je i televizní štáb. Když se pracovníci Ústřední sovětské televize přesvědčili, že záhadné úkazy nejsou pouhým podvodem, při­zvali k jednoduchým experimentům skupinu vědců, mezi nimž byl i vedoucí Oddělení teoretických pro­blémů AV SSSR, doktor matematicko-fyzikálních věd J. I. Andriankin. Vznikl tak dokument "Kto tam ?", který Ústřední sovětská televize odvysílala v sobotu 7. ledna 1989 v rámci pořadu Neuvěřitelné skuteč­nosti (uváděného tehdy významným ruským fyzikem a popularizátorem vědy Sergejem Kapicou), v němž vystoupila i vedoucí vědecká pracovnice Institutu zemského magnetizmu AV SSSR, kandidátka matematicko-fyzikálních věd I. S.
sechsvjatská.

V ústředním tisku se objevily zprávy o dalších poltergeistech, jejichž reálnost potvrzovali nejrůznější po­zorovatelé. V dubnu 1989 přinesl vědeckopopulární měsíčník Nauka i religija rozsáhlý rozhovor s I. S. Vsechsvjatskou, která většinu z tiskem uváděných poltergeistů studovala na místě. Podle Vsechsvjatské je původcem těchto jevů člověk, který sehrává roli modulátoru (a do jisté míry akumulátoru) energie roz­ložené do difrakčních pásem. Na průsečíky takovýchto pásem podle Vsechsvjatské reagují zvířata, no­cují zde vrány, podobné struktury s oblibou vyhledávají kočky, na člověka však nepůsobí příznivě. V případě, že jeho postel stojí uvnitř některého z difrakčních pásem, objevují se u něho bolesti hlavy, ne­pokoj, mnohdy až iracionální strach. Jak uvádí I. S. Vsechsvjatská, v Rusku byl poltergeist pozorován nejčastěji na vesnici nebo na předměstí, v rodinách čestných lidí bez vyššího vzdělání, ve chvílích pří­jezdu vědeckého týmu na nejvyšší míru vylekaných. Matka bývá obyčejně rozvedená, dítěti bývá od 10 do 15 let. K úkazům dochází v přítomnosti výrostka, v řídkých případech dochází ke slabým dozvukům charakteristických jevů i v jeho nepřítomnosti.
Jak vidno, i v Rusku převzal tisk (a s ním někteří vědci), vzhledem k neexistenci adekvátních ruských pojmů, nakonec parapsychologickou terminologii. Ovšem pejorativní výraz "poltergeist" by napříště bylo možné nahrazovat např. "spontánními projevy te lekineze". Nenechme se však zmást některými autory, zaměňujícími v našich sdělovacích prostřed cích záměrně termín "telekineze" s termínem "psychoki­neze". On totiž původní parapsychologický ter mín "psychoki neze" jasně a jednoznačně poukazuje na vyvolání pohybu objektu "psychickou" sílou. Oproti tomu termín "telekineze" (z řeckého tele = vzdále nost, vzdálený, kinesis = po hyb, změna), zavedený pro fyzikální (a navazující chemické) jevy, znamená pouhý "pohyb či změnu na dálku". Pod "kinezí" nerozumíme jen mechaniku, tedy změny vzájemné polohy těles, či jejich defor mace, nýbrž změny vůbec - tedy i změny tepelného nebo svě telného komfortu, ale i k fenoménu se vá žící zvuky, nebo pachy, změny proudění vzduchu v místnosti a jiné průvodní jevy. Řecký pojem kinesis ve svém původním významu totiž zahrnuje vedle prostorového přemístění předmětu i růst, stárnutí či změnu barvy - proto se také pojem "kinesis" nepřekládá jen jako "pohyb", ale i jako "změna". Pokud jde pak o pojem "spontánní", rozumí se zde ve významu "bezprostřední, bezděčný, samovolný". V pří padě spontánních projevů telekineze jde tedy o skupinu fyzikálních jevů samovolných, jež nejsou výsledkem obecně známých příčin, nejsou to podvody, tech nické triky ani optické klamy či halu cinace. Do této sku piny jevů nelze zařazovat dobře nám známé výboje statické elek třiny, vlivy bouřek na elektrorozvodnou síť, kulové blesky, seismické otřesy, ani otřesy způsobené prů jezdem těžkých nákladních vozů v okolí a podobně. Jen pro pořádek: rozhodně sem nepatří jaká koli eskamotáž, ani "mentální" ohýbaní lžiček, filipínská psychochirurgie, přilnavost příborů a těžkých žehliček k holé lidské pokožce a jiné varietní kousky.

Pokračování příště