Jaký má smysl, když nám v nejlepším případě náš vnitřní hlas matně připomene dobu před naším současným narozením? A které části naší osobnosti již někdy dříve žily? Není to, čím jsme dnes, z velké části utvářeno dědičnými vlohami našich rodičů a blízkým i vzdálenějším okolím, ve kterém jsme vyrůstali?
Vzpomínka – měřítko pro minulost?
Co je to vzpomínka? – Vzpomínka je spojena s pamětí. A naše paměť je naplněna nepřehledným množstvím dojmů, v nichž při pohledu zpět poznáváme svůj současný život.
Každý ale také ví, že nás paměť občas nechá na holičkách. Obzvlášť těžké bývá vybavit si vzpomínky na dny raného dětství.
Každý může sám na sobě pozorovat, jak paměť pracuje. Podle známého rozdělení disponujeme provozní, krátkodobou a dlouhodobou pamětí. Provozní paměť uchovává to, čím se naše vědomí v daném okamžiku zabývá. Musíme například registrovat a v paměti krátkodobě uchovat všechna slova jedné věty, abychom této větě mohli porozumět. V krátkodobé paměti jsou uloženy věty jednoho odstavce, které musejí být k dispozici, abychom mohli přehlédnout souvislosti. Do dlouhodobé paměti je ale ukládána jen esence, nikoli vzpomínky na jednotlivá slova nebo věty. A tak je to se vším, co můžeme zkoumat smysly. Vzpomínka je později pouze to, co je uloženo v dlouhodobé paměti, takže si můžeme na podrobnosti vzpomenout zpravidla jen tehdy, když opravdu vzbudily naši pozornost, například tím, že byly pro nás nové.
Ukládání vzpomínek do dlouhodobé paměti je spojeno s procesy v našem mozku a vyžaduje určitý čas, to znamená, že v časově omezené době může být do dlouhodobé paměti přejato jen omezené množství vzpomínek. Kromě toho může při ukládání do paměti dojít k poruchám.
Jednou jsem například při bruslení upadl a silně se uhodil do hlavy. Jak jsem později zjistil, nebyl jsem v bezvědomí nebo neschopný jednání, ale v mých vzpomínkách prostě chybí půlhodina, která ovšem začíná okamžikem před pádem. Ve zpětném pohledu to vypadá, jako bych čas až k opětovnému návratu vzpomínek nikdy nežil. A přece jsem byl plně při vědomí a choval se zcela normálně, jak mi řekli lidé, kteří u nehody byli. Jiný příklad je alkoholové opojení. Když dosáhne určitého stupně, vypadne i přejímání do dlouhodobé paměti a dotyčný si později musí nechat vyprávět od jiných, co říkal a dělal. I ve spojení s nehodami nebo jinými případy působení šoku byly pozorovány podobné jevy. Platí to také pro výzkum snů. Vzbudíme-li snící osobu, doznívá sen bezprostředně po probuzení v krátkodobé paměti a může být převeden do paměti dlouhodobé. Jestliže ale onu osobu v tu chvíli nevzbudíme, nemůže si pak zpravidla na sen vzpomenout. Mnozí lidé nevědí nic o svých snech, protože si na ně nevzpomínají. Jen když se náhle ze sna vzbudí, je možné vzpomínku později vyvolat.
Každou noc se tedy noříme do světa, který je pro nás v okamžiku prožívání stejně skutečný jako zážitky během denního vnímání. Denní zážitky ale zanechávají v té části naší paměti, která je nám ve stavu denního vědomí přístupná, dostatečně hluboké stopy.
Tyto příklady ukazují, že zdaleka ne každé prožití vede k snadno přístupným vzpomínkám. Vzpomínka není měřítkem toho, co kdysi bylo.
"Knihy" vzpomínek
Je to jako s vedením účetních knih. Vzpomínku lze s vedením účetní knihy docela dobře srovnat. Účetní knihy jsou přece vedeny proto, aby zaznamenaly, co bylo. I naše duše zná takové vedení knih, dokonce více druhů knih. Jednak to jsou knihy, které se týkají našeho viditelného současného života a které pro nás představují naši paměť. Na tyto knihy se můžeme vědomě obrátit. Jsou ale také knihy, které naše vůle jen tak beze všeho neotevře, které zůstávají našemu dennímu vědomí uzavřeny. Jsou mnohem objemnější než ty ostatní, ale nahlédnout do nich můžeme zpravidla jen pomocí umělých prostředků. Často můžeme číst, že mezery v paměti, které vznikly třeba šokem, lze vyplnit hypnózou nebo jinými technikami práce s vědomím. Tímto způsobem si zjednáme přístup k těm druhým knihám, které jsou ve spojení s tím, čemu dnes z nedostatku lepšího porozumění – říkáme "podvědomí".
Tak v sobě nosíme mnohé vzpomínky, o nichž nevíme nebo nám nejsou za normálního stavu přístupné. A viděno z vyššího hlediska, je dokonce škodlivé, jestliže násilím, třeba hypnózou, do nevědomé části našeho vědomí přece jen pronikneme. Tato část totiž není nevědomá bezdůvodně .
O všech těchto souvislostech běžně víme. Proto také byla k vyvolání a zpřístupnění vzpomínek na dřívější životy často používána hypnóza. Tímto tématem se zabývá celá řada knih.
Vzpomínka na dobu před narozením
Již před sto lety narazil francouzský plukovník Albert de Rochas při pokusech s "obrácením paměti" na vzpomínky na dobu před narozením. Poté, co se přesvědčil, že se nemohlo jednat jen o výplod fantazie, napsal knihu "Les vies successives" (Životy, které následují po sobě). O svém objevu řekl: "Ocitnul jsem se v oblasti výzkumu, o které jsem neměl ani tušení."
Na začátku každého pozemského života je založena nová kniha vzpomínek, a duše brzy zapomene číst ve starých knihách. Nejen že zapomene, je jí v tom dokonce zabráněno, aby její schopnost prožívání zůstala nezatížená.
Ve výjimečných případech ale kniha vzpomínek z minulého života není ještě zcela uzavřená, a člověk si pak může na to či ono z minulého života vzpomenout. Známé jsou v této souvislosti výzkumy profesora Iana Stevensona. Profesor Stevenson se pokoušel prověřovat vše, co lidé při pokusech za své vzpomínky vydávali. Protože tyto vzpomínky se vynořují tím častěji, čím méně času uběhlo mezi minulým a tímto pozemským životem, může být taková kontrola docela úspěšná. Zdá se, že lidé, kteří zemřeli nepřirozenou, násilnou smrtí, se obzvlášť rychle znovu inkarnují a jejich vzpomínky na dobu minulou mohou být v prvních letech dětství ještě živé. Výsledky těchto a také jiných výzkumů přivedly mnoho lidí k tomu, že opakování pozemských životů považují za prokázané a nemluví v této souvislosti o pouhé víře.
Vzpomínky na minulé životy mohou být vyvolány také setkáním s dříve známými osobami nebo místy. Většinou ale zůstávají na nevědomé úrovni a projevují se jen jako neurčité tušení, důvěra, sympatie nebo antipatie, které vyciťujeme jako náš "vnitřní hlas". Bylo to snad takové tušení, které přimělo Goetha napsat paní von Steinové: "Tys byla v minulých dobách mou sestrou či mou ženou?"
Proč nemáme nic vědět o minulosti?
Jestliže jsme opravdu už několikrát žili, proč nedokážeme pohlédnout do minulosti? Nebylo by zajímavé a často také poučné, kdybychom věděli, co se kdysi stalo?
Abychom našli odpověď na tuto otázku, podívejme se na člověka v jeho nynějším životě.
Dítě vstupuje do pozemského života jako osobnost. Tato osobnost je utvářena svým dosavadním bytím, i když všechno, co se týká jejího vztahu k pozemskému okolí, se musí teprve učit. Používat své tělo, naučit se mluvit příslušným jazykem a tak dále. Na začátku svého života na zemi je dítě v těchto věcech skutečně nepopsaným listem, a ten, kdo se nenaučil rozlišovat vnější osobnost od vnitřní, si myslí, že nepopsaným listem je při narození také vnitřní já v člověku – jeho duše. Výzkumy u jednovaječných dvojčat ale ukázaly, že se tito lidé mohou velmi lišit svými osobnostmi i talenty. Že kromě dědičných vloh a vlivu okolí musí existovat ještě další veličina, která se v životě často ukáže jako rozhodující: totiž osobnost, která se vyvíjela v minulých životech.
Po svém narození začne člověk sbírat zkušenosti a shromažďovat vzpomínky. Zpočátku je přitom přirozený, nezaujatý. Brzy ale získá zkušenosti, které mu pomohou zvládat životní situace. Co si přivlastní ze všech podnětů, které se mu nabízejí, určuje druh jeho osobnosti. Jak ale člověk stárne, ztrácí se jeho nepodjatost. Stále více se stává vězněm svých představ a vzpomínek, které se v průběhu života upevňují. Ve vyšším věku je schopnost prožívat často silně omezena, protože vnímání starého člověka je významně ovlivněno jeho vzpomínkami. "Já jsem to přece říkal," "To se dalo čekat" a podobné výroky jsou typické pro starší lidi. Když takový člověk není duchovně bdělý, svou strnulost sám nepozoruje. Můžeme také říci, že duši lze s věkem stále méně ovlivnit, protože všechny dojmy se určitým způsobem formují filtrem vzpomínek, ještě než dosáhnou vědomí.
A pak přijde čas, kdy by duše měla opustit své pozemské tělo. Spojení s tělem jí už totiž nepřináší žádný užitek, duše je nyní zralá pro nový druh prožití. Opuštěním pozemského těla se osvobodí od omezení, které pro ni pozemské tělo znamená. Závisí jen na stavu této duše, jestli toto osvobození prožije s pocity bolesti nebo štěstí.
Zprávy o tomto dění nám přinášejí lidé, kteří se ocitli tváří v tvář smrti. Říkají, že přechod na onen svět je spojen s bilancováním uplynulých roků.
Pro duši by nebylo výhodné začít nový pozemský život se starými vzpomínkami. Břemeno těchto vzpomínek by jí bránilo otevřít se bez předsudků novému životu. Už jako děti bychom byli přemoudřelí, to znamená byli bychom přesvědčeni o tom, že už všechno víme, a proto se nemusíme snažit o nové pohledy na věci a události. Často můžeme pozorovat, že vzpomínky se mohou stát břemenem a že může být občas smysluplné se od této zátěže osvobodit.
I v rámci jediného pozemského života by bylo občas jednodušší, kdybychom mohli svou paměť cíleně vymazat stejně jako ji dokážeme plnit. Dříve než člověk přijme něco zásadně nového, musí odhodit všechno staré. To se mu ale většinou nepodaří. To je ostatně také velkou překážkou i ve vědě. Jak lehce a samozřejmě zachází například mládež s vymoženostmi informačních technologií a jaké problémy to dělá starší generaci!
To je důvod, proč se v našem životě vyskytuje okamžik, kdy se jedním rázem zbavíme "staré zátěže". To se děje smrtí a znovuzrozením.
Vzpomeňme si, jak osvobozující pro nás může být změna místa, kde bydlíme, nebo alespoň důkladný úklid. Člověk je většinou donucen se s mnoha věcmi rozloučit a nový začátek pak může prožít jako osvobození a obohacení. Zbaví se často také starých časopisů a knih, které kdysi přečetl, a získá místo pro nové. To, co jsme si ale kdysi přečetli, tím neztrácíme, jen už nám to není detailně přístupné.
Tak také není v žádném případě ztraceno to, co jsme v minulých životech zažili a prožili, jen vnější aspekty nám už zpravidla nejsou k dispozici. Ty by nás totiž více zatěžovaly, než by nám pomáhaly.
Chybějící vzpomínky na dobu před naším posledním narozením nejsou důkazem, že tato doba neexistovala. Dokonce to, že jsme zapomněli, má svůj účel. Neměli bychom se snažit toto zapomnění obejít, jak se o to snaží některé techniky manipulace s vědomím.
Existují mnohé vzpomínky z minulých dob, které v současném životě pociťujeme jako zátěž. Například jeden malý chlapec měl velký strach přejít přes jakýkoliv most. Za svůj strach se styděl, protože ho sám sobě ani jiným nedokázal vysvětlit, a potřeboval vždy mnoho vnitřních sil, aby tento strach tu a tam překonal. Žil přitom ve městě, které mělo most přes řeku, která jím teče, i ve svém názvu.
Jaká byla asi příčina takového nevysvětlitelného strachu? V dřívějších dobách se stávalo, že nepohodlný člověk byl spoután a hozen do vody. Možná se chlapci něco podobného v minulém životě přihodilo.
Pomohlo by, kdyby v chlapci vyvstala znovu živě vzpomínka na tuto událost? Časem hoch svůj strach překonal i bez náhledu do minulého života. A má pochopení pro lidi s podobně nevysvětlitelným strachem nebo abnormalitou chování. Ví, co je to fobie, ví také, jak může taková fobie nepříznivě působit na život člověka. Je mu jasné, že příčina může být nejen v minulém, ale i v současném životě. Ví také, že v jednotlivých případech může pro člověka nastat okamžik, kdy je pro něj pokrokem a pomocí, pozná-li dosud skrytý pramen svých potíží.
Z pohledu opakovaných pozemských životů je náš současný život jen krátkou chvílí v našem celém bytí. Snažíme-li se plnit všechno, co od nás život žádá, dostane se nám podpory – i prostřednictvím problémů a potíží. Skutečnost, že si na minulé životy nemůžeme vzpomenout, pak nebudeme vnímat jako překážku, ale jako pomoc.
Zveřejněno ze stránek
http://www.skola-esoteriky.cz
http://www.svetgralu.cz
Rychlá nabídka
