9.6.2011 | Po desetiletích výzkumu vědci stále nejsou schopni vysvětlit, proč se zdá, že za ukládání vzpomínek není zodpovědná žádná část mozku.
Většina lidí předpokládá, že naše vzpomínky musí existovat někde uvnitř naší hlavy. Ale ať se pokouší jakkoliv, nebyli lékařští výzkumníci schopni určit, jaká cerebrální oblast skutečně ukládá vzpomínky, které si pamatujeme. Bylo by možné, že naše vzpomínky ve skutečnosti dlí v prostoru mimo naší fyzickou strukturu?
Biolog, autor a výzkumník dr. Rupert Sheldrake poznamenává, že hledání mysli se vydalo dvěma opačnými směry. Zatímco většina vědců hledala uvnitř lebky, on se dívá vně.
Podle Sheldraka, autora řady vědeckých knih a článků, paměť nesídlí v žádné organické oblasti mozku, ale jde o svého druhu pole, které prostupuje mozkem. Přičemž mozek samotný funguje jako "dekodér" toku informací, produkovaných interakcí každého jedince se svým prostředím.
Ve svém článku "Mysl, paměť a archetypální morfická rezonance a kolektivní nevědomí", zveřejněném v časopisu Psychological Perspectives, Sheldrake přirovnává mozek k televiznímu přijímači – kdy toto přirovnání používá pro vysvětlení toho, jak mysl a mozek vzájemně reagují.
"Když poškodím váš televizní přijímač, takže nejste schopni přijímat jisté kanály, nebo když televizi udělám afatickou tím, že zničím část, která má na starost vytváření zvuku, takže sice stále můžete dostávat obrázky, ale zvuk nikoliv, nedokazovalo by to, že zvuk nebo obrázky jsou uloženy uvnitř televizního přijímače."
"Jen by to ukázalo, že jsem ovlivnil ladící systém, takže již nemůžete chytit správný signál. Stejně tak ani ztráta paměti v důsledku poškození mozku nedokazuje, že vzpomínky jsou uloženy uvnitř mozku. Ve skutečnosti je většina ztrát paměti dočasná: amnézie následující například po otřesu je většinou dočasná."
Tuto obnovu paměti je velmi obtížné vysvětlit v rámci konvenčních teorií: pokud byly vzpomínky zničeny v důsledku toho, že byla zničena paměťová tkáň, již by se neměly znovu objevit; přesto se často objeví, píše Sheldrake.
Sheldrake pokračuje v odmítání názoru, že paměť je obsažena uvnitř mozku, a odvolává se na experimenty, o kterých věří, že byly chybně vyloženy. V těchto experimentech si pacienti živě vybavovali scény ze své minulosti, přičemž oblasti jejich mozku byly elektricky stimulovány.
Zatímco tito výzkumníci došli k závěru, že stimulované oblasti musí logicky odpovídat obsaženým vzpomínkám, Sheldrake nabízí jiný pohled, když znovu zmiňuje své přirovnání k televizi: "…Pokud bych stimuloval ladící obvod vaší televize a ta přeskočila na jiný kanál, nedokazovalo by to, že informace byly uloženy uvnitř ladícího okruhu," píše.
Morfogenetická pole
Ale pokud vzpomínky nežijí v mozku, kde sídlí? Sledujíce představy předešlých biologů Sheldrake věří, že všechny organizmy přísluší ke svému vlastnímu druhu formy-rezonance – poli existujícím jak uvnitř, tak kolem organizmu, které jim dává instrukce a tvar.
Jako alternativa k převládajícímu mechanistickému/redukcionistickému chápání biologie, přístup v rámci morfogenetického pole nahlíží na organizmy jako na věci důvěrně spjaté se svými odpovídajícími poli, kdy se sjednocují s kumulativními vzpomínkami, které daný druh jako celek v minulosti zažil.
Přesto se tato pole stávají specifičtějšími, utváří pole uvnitř pole, kdy každá mysl – dokonce každý orgán – má svoji vlastní rezonanci a unikátní historii, a stabilizují organizmus čerpáním z minulých zkušeností. "Klíčovým konceptem morfické rezonance je, že podobné věci ovlivňují podobné věci napříč jak prostorem, tak časem," píše Sheldrake.
Přesto však mnoho neurologů trvá na sondách do ještě větší hloubky mozku, aby našli sídlo vzpomínek. Jedním ze známějších výzkumníků byl Karl Lashley, který demonstroval, že dokonce i když bylo kryse úspěšně odebráno až 50% mozku, tato krysa si stále pamatovala triky, které se předtím naučila.
Kupodivu se zdálo, že neexistuje rozdíl mezi tím, jaká polovina mozku byla odstraněna – ať již postrádali levou nebo pravou hemisféru, byli hlodavci schopni provádět naučené akce jako předtím. Následní výzkumníci odhalili podobné výsledky u jiných zvířat.
Představte si toto
Holografická teorie, zrodivší se na základě experimentů, jako byly ty provedené Lashleym, uvádí, že vzpomínky nesídlí v konkrétní oblasti mozku, ale místo toho v mozku jako celku. Jinými slovy, stejně jako u holografického obrázku je paměť uložena jako interferenční vzor po celém mozku.
Nicméně neurologové objevili, že mozek není statický, ale že jde o dynamickou synaptickou hmotu v neustálém proudění – všechny chemické a buněčné látky vzájemně reagují a mění pozice nepřetržitě. Na rozdíl od počítačového disku, který má pravidelný, neměnný formát, který předvídatelně vydá stejné informace, které na něj byly nahrány dokonce i před mnoha lety, je obtížné trvat na tom, že paměť by mohla být uskladněna a znovu vyvolávána v rámci neustále se měnícího mozku.
Ale protože jsme zpracováni, abychom věřili, že veškeré myšlení je obsažené v naší hlavě, myšlenka, že paměť by mohla být ovlivňována z vnějšku našeho mozku, se zdá zprvu být poněkud matoucí.
Sheldrake píše ve svém článku "Vytřeštěné experimenty": "…jak čtete tuto stránku, světelné paprsky přichází ze stránky do vašich očí a utváří na sítnici obrácený obraz. Tento obraz je detekován na světlo citlivými buňkami, a to způsobí, že nervové impulzy přejdou na optické nervy vedoucí do komplexních elektrochemických vzorů aktivity v mozku.
Vše toto bylo podrobně prozkoumáno metodami neurologie. Ale teď přichází záhada. Nějakým způsobem si začnete být obrazu stránky vědomi. Vaše zkušenost se nachází vně vás, přímo před vašima očima. Ale podle konvenčního vědeckého pohledu je tato zkušenost iluzorní. Ve skutečnosti je údajně obraz uvnitř vás, spolu se zbytkem vaší mentální aktivity."
Zatímco hledání paměti je výzvou tradičnímu biologickému chápání, výzkumníci jako Sheldrake věří, že skutečné sídlo paměti je třeba hledat v nepozorovatelné prostorové dimenzi.
Tato myšlenka je v souladu s původnějšími představami o myšlení, jako Jungovo "kolektivní nevědomí" nebo taoistické myšlení, které nahlíží na lidskou mysl a ducha jako na věci odvozené od různých zdrojů, jak uvnitř, tak vně těla, včetně energetických vlivů několika různých orgánů (vyjma, samozřejmě, mozku).
V rámci tohoto pohledu mozek, či dokonce samotná mysl, nefunguje jako skladiště, ale jako fyzický spojovací uzel, potřebný pro spojení jedince s jeho morfickým polem.
Rychlá nabídka
