Strašidelné pověsti ze strahovských letopisů (1)

Tak zápis o r. 1650 uvádí tuto podivnou událost:

Polní maršálek císaře Ferdinanda II., Jan hrabě z Aldringen, odkázal r. 1634 Strahovskému klášteru své panství Nové Hrady u Loun. Statek ten byl však zatížen pohledávkou 30.000 kop, kterých Aldringen Ilburkovi z Vřesovic, od něhož statek ten koupil, za života nesplatil. Nad to měl klášter ještě vyplatiti čtyřem řeholním řádům odkaz 10.000 zl. Pro nejasné znění poslední vůle došlo ke sporu, v němž i tato povinnost byla r. 1650 Strahov uložena. Nemaje tolik peněz na hotovosti, nucen byl Strahov Nové Hrady zase prodati za 40.000 zl. markraběti braniborskému Kristianovi. Nenadálou tuto ztrátu odkázaného majetku ohlašovalo již po několik neděl předem, jak klášterní zápisy sdělují, stále se opakující, jakoby ze záhrobí pocházející kvílení, které z blízkých lesů v noční době doléhalo až k oknům klášterních bratří, na Nových Hradech sídlících a nemalou hrůzu jim nahánělo.

Ale i v klášteře samém nejednou řádila strašidla a bouřila klidné obyvatele. Ze dne 12. na 13. září r. 1663 slyšeti bylo na př. poblíž místa, kde se bratří shromažďovali k jitřní modlitbě a po celém klášterním ochozu hrůzyplné bědování, aniž možno bylo dopátrati se původu.

O několik let později, r. 1670, ukázala se v předvečer svátku Sv. Ondřeje Matoušovi Keilovi, stařičkému chovanci klášterního špitálu Sv. Alžběty (stojí podnes na začátku Úvozu, poblíž Pohořelce), po třikráte »duše« jeho synovce P. Ondřeje Keila, kdysi člena kláštera teplského, oděna jsouc bílým rouchem řeholním a hlavu majíc pokrytu bílým kloboukem. Dušička prosila jej, aby sloužena byla za ni nazítří jedna mše sv. v kapli Sv. Norberta za vysvobození z očistcových muk. Přikázala mu spolu, aby obstaral na oltář šest svěc a aby‚ za peníze, které měl si strýc vyprositi od přátel a známých, koupen byl též zvoneček k oltáři. Když pak vyžádaného dne odslouženo bylo za pokoj duše několik mší sv. u oltáře sv. Norberta, ukázala se »duše« strýci po druhé a nařídila, aby vyslovil všem díky za pomoc, že již očistcových muk jest prosta.

Údivu v klášteře nebyl však ještě konec. Po mši Sv. za něho totiž odsloužené, ač všechny svíce na oltáři zhašeny byly a mřížová kaple uzavřena byla, shledalo se, že jedna svíce na evangelní straně znovu jasným plamenem hořela. Stařeček Keil, muž to prý naprosto věrohodný, vyprávěl vše se slzami v očích. Když po této příhodě psáno bylo do Teplé o bližší údaje životní P. Ondřeje, oznámeno bylo, že P. Ondřej Keil oblečen byl řeholním rouchem r. 1588 nebo 1589, po vysvěcení svém byl farářem v Otročíně (Landeku) a v Chotěšově, kde dne 10. března 1641 zemřel. Byl mužem počestného života toliko prý jedné vášni hověl, že si velmi rád zahrál v karty, z čehož prý mu nejednou vzešla nemalá škoda.

V téže době, kdy stala se příhoda s P. Keilem, slýchán byl zase dnem i nocí velký hluk po světnicích v přízemí opatské budovy, poblíž jídelny služebníků a dílny klášterního truhláře. Když pátráno bylo příčině takového rušení klášterního ticha, shledáno bylo, že dělníci, dělajíce poblíž vchodu na opatství sklep, vykopali jakési lidské kosti vedle kostelní zdi, a ač jim nařízeno bylo, aby je pohřbili, nechali je ležeti v truhlářské dílně. Když potom kosti ty pochovány byly do svěcené země u kostelíka sv. Rocha na nádvoří, ustal také jakýkoli hluk a znepokojování.

Také r. 1676 po smrti klášterního purkrabího Tobiáše Mayera ukazovaly se v prádelním domě různé strašidelné zjevy, působící nehorázný hřmot, ale po odsloužení několika mší Sv. výjevy ty přestaly.

O dvě léta později znepokojován byl novic kláštera Hradiště u Olomouce, jménem Vilém, kterousi dušičkou v očistci úpící. Tato napsala na list papíru, jenž na stole zůstal ležeti a poněkud ohněm zžehnut byl, tato slova: »Ó Viléme, ó Viléme! Ó neslýchané, ó nevýslovné, ó nesnesitelné, ó hrůzy plné jsou tresty očistce, jimiž už po 177 let, 14 dní a 20 hodin jsem trápen. Svým časem pohřben jsem byl pod novou branou tohoto kostela, nyní pak dána mi byla od Boha milost, abych mohl u tebe se ohlásiti, po jehož modlitbách nejen já, nýbrž i více duší na tomto místě, jak mi tu a tam sdělily, touží. Žádám od tebe písemně tyto přímluvy: přísný půst po 17 dní, dvacet sv. přijímání, 19 zpovědí a jednu generální zpověď. Budeš se modliti týdně jednou modlitby za zemřelé po 18 téhodnů, šlehů pak si dáš 500. Tyto mně prokázané služby vysvobodí mne z převelikých muk očistcových. Oznamuji ti to jen písemně, protože nebylo mi od Boha dáno dovolení, abych mluviti mohl. Přes to však ohlásím se ti v některých dnech a tu se nepolekej!« K této zprávě přičinil strahovský opat Jeroným z Hirnheimu, známý asketa, poznámku, že záležitost ta není bez příchuti pouhého výmyslu, zvláště proto, že zakazováno jest novici, aby zmínil se o této věci někomu jinému, zvláště ne řádovým představeným. Mimo to seznáno bylo později, že nedávno před tím nalezen byl pod chrámovou branou nebožtík, který přenesen byl už jinam, a z toho asi že zosnováno bylo to zjevení.

Roku 1678, dne 12. června, zemřel v Doksanech probošt Štěpán Kielman. Výše uvedený strahovský opat Jeroným vyprávěl při volbě jeho nástupce o zemřelém proboštovi, že předpověděna mu byla smrt na počátku jeho nemoci. Když totiž seděl jednou se svým lékařem z Litoměřic před psacím stolem, který mu opat Jeroným dal v Praze udělati a pohlížel na obraz sv. Štěpána, jímž stůl nahoře byl ozdoben, pohnul se stůl povážlivě a vydal ze sebe hrozivý zvuk a praskot bez jakékoli přirozené příčiny. To zajisté byla předpověď nastávající smrti, že také jemu po nedlouhé době budou nebesa otevřena, neboť obraz sv. Štěpána opatřen byl chronostichem: »StephanVs ProtoMartyr VIDIt Caelos apertos et IntrolVlt.« (1670. »Prvomučedník Štěpán viděl nebesa otevřená a vešel do nich.«)

R. 1691 vznikl dne 3. září o 4. hodině ranní v budově semináře Sv. Norberta (nyní státní úřady v Revoluční třídě, kde do nedávna byl ústav šlechtičen) oheň od trámu, jenž neopatrně zazděn byl do komína z kuchyně vedoucího. V zápětí však šťastně byl oheň ulit. Bylo to vykládáno za přispění nadpřirozených sil, neboť usedla prý na tom místě, kde oheň nad střechu pronikati počal, bílá holubice podobně, jako stalo se r. 1689 o velkém požáru pražském, kdy také bylo viděti bílou holubici obletující budovu semináře, která jako genius chránila kolej před návalem plamenů.

Podle : Cyril Straka: Vzácnému příteli Dr. Č. Zíbrtovi k šedesátinám. (12.X.1924)