Střední Evropa byla nejen dějištěm proslulých případů vampyrismu, jež vzbudily zájem veřejného mínění a evropských dvorů na počátku 18. století, ale ke konci druhého desetiletí 20. století se stala také předmětem nejdůkladnější studie o vampyrismu, jaká kdy vznikla v moderní době. Práce nazvaná Vampyrické pověsti v oblasti středoevropské vyšla pod záštitou České akademie věd a umění a ministerstva školství postupně v letech 1920-1923 ve čtyřech ročnících Národopisného věstníku československého. Jejím autorem byl československý literární vědec a historik Frank Wollman (1888-1969).
Wolhnanovou hlavní zásluhou bylo to, že sebral takřka všechny dokumentární materiály ve střední Evropě, jež se týkaly upírů nebo bytostí jim podobných. Naneštěstí pro autora však nevyvolalo toto téma v československém prostředí příliš velký zájem a nedosáhlo ani zaslouženého ohlasu v zahraničí, a to jak kvůli obtížné dostupnosti publikace, tak kvůli nesrozumitelnosti češtiny pro většinu badatelů. (51) Kdyby Vampyrické pověsti v oblasti středoevropské byly dostatečně známy mezi historiky moderní doby, mnoho teoretických poznatků o lidových vírách přetrvávajících uvnitř západní civilizace, k nimž se dospělo až koncem 20. století, mohlo být formulováno o pár desítek let dříve. (52)
Wollman rozčlenil své Vampyrické pověsti do čtyř samostatných oddílů. První a současně nejvýznamnější je věnován morám, druhý revenantům, třetí vampýrům, rozlišeným na dva typy - Nachzehrer a Upír (sic!); poslední, čtvrtý oddíl se zabývá vlkodlaky. Tyto oddíly autor dále člení podle druhů a poddruhů do neobyčejně složitého, místy nepříliš jasného schématu, jež však svědčí o jeho úsilí sestavit úplný přehled projevů vampyrismu ve střední Evropě.
Upír v úzkém slova smyslu je podle Wollmana "mrtvý, jenž opouští hrob a ohrožuje živé" (Wollman 1921: 46) a neměl by být zaměňován s vlkodlakem, jak se to děje na Slovensku (ibid.}. To, že termín "vlkodlak" je v různých variantách užíván také na Balkáně včetně Řecka, Wollman zcela opomíjí; naproti tomu se snaží dodržet své rigidní schéma i v případě zcela zjevných podobností mezi "morou" a "strigou", které se objevují nejen při srovnávání různých kultur, nýbrž i uvnitř samotné středoevropské slovesnosti, jak si toho již dříve povšimli jiní autoři (Grohman 1864: 24; Friedberg 1868: 96; Kolberg 1874: 73; 1884: 67; Skrzynska 1890: 786; Košťál 1891: 275; Zíbrt 1889: 213; 1894: 144; Černý 1898: 412; John 1900: 125), dokonce i Komenský (viz Zíbrt 1911: 370). (53)
Ještě před Wollmanem předložili dva čeští badatelé historické údaje o vampyrismu ve střední Evropě v rámci svých odborných prací. Jde o Čeňka Zíbrta a jeho komentář k L, II. a XXX. zápisu památky zvané Codex Palatinus (8. stol.) a dále o Lubora Niederleho, který se ve Slovanských starožitnostech zabýval kultem předků (Zíbrt 1894: 10-29;144; Niederle 1916: 34-66).
Niederle se domnívá (1916: 44, pozn. 2), že nejstarší zpráva o vampyrismu zapsaná ve střední Evropě pochází z roku 745, (54) a neváhá plně ztotožnit strigu z latinského textu s upírem.
Mezi 10. a 11. stoletím proti projevům vampyrismu brojil zejména wormský biskup Burchardt, jenž nařídil přísné pokání pro ty, kdo ostrými kůly probodávali mrtvoly, aby jim znemožnili vstávat z hrobu a sužovat živé (viz Zíbrt - 23).
V českých zemích se zprávy tohoto druhu objevují později: ve třicátých letech 14. století jsou v análech zaznamenány dva zřejmé případy vampyrismu. 1y se pak staly slavnými díky tomu, že Karl Ferdinand Schertz je uvedl ve své práci Magia posthuma na počátku 18. století, tj. v době, v níž propukl velký zájem o upíry.
O obou případech se poprvé zmínil Jan Neplach (1322-1368) ve své Kronice; po dvou stoletích tyto zprávy převzal a rozšířil Václav Hájek z Libočan, od něhož se později dostaly k dalším autorům.
Pokračování
Podle : Maiello, Giuseppe: Vampýrismus v kulturních dějinách Evropy. Nakl. Lidové noviny, Praha, 2004
Rychlá nabídka
