21.10.2010 |
Zrcadla jsou různá a některá do konce tajemná. Tohle bylo zasazeno v tepaném rámu a na první pohled nevypadalo nijak zvláštně. Do té doby, než ho moje babička pověsila do koupelny. "Marie," pravil jedno ho rána dědeček, "já se v tom zrcad le nevidím."
Co to povídáš?" odbyla ho ba bička, ale do koupelny se podívat šla. Za chvíli se vrátila zpátky a s úlevou prohlásila, že bude s dě dou muset do města za očním léka řem. Děda pokrčil rameny a odešel do obývacího pokoje. To bylo naposledy, co jsem dědu živého. Za několik minut ho skolil infarkt. Na zrcadlo jsme si ale nevzpomněli a ži vot šel dál.
Bydleli jsme všichni po rodinném domku, a jak už to tak bývá, občas byl nával koupelně. Babičko, pusť mě už tam," žadonila jsem jednou a dobývala se do zamčené koupelny. Po nějaké době babička konečně otočila klíčem a uslzená otevřela.
"Co je ti, babičko," vyptávala jsem se ustaraně. Babička ke mně přistoupila a pohladila mě po tváři. "Vzpomínáš na dědečka, děvenko?" zeptala se.
"Ano, vzpomínám. Ale to už je dlouho, kvůli němu teď nemusíš brečet." "Také se toho rána neviděl v zr cadle."
Vběhla jsem do koupelny a zadí vala se do zrcadla. Viděla jsem v něm svoji tvář a nic tajemného tam nebylo. Umyla jsem se a odešla do školy s divným pocitem. Ten den odešla babička za dědečkem do ne be. Vždycky budu vidět její oči, kte ré mě vyprovázely na cestu. Chtěla jsem zrcadlo rozbít, ale maminka mi to nedovolila. Odnesla ho na půdu a jeho místo obsadilo jiné. Po pěti letech maminka onemoc něla a ulehla do postele. Přestaly ji poslouchat nohy a v poslední době už lůžko opustit nemohla. Jednoho dne mě poprosila, abych došla na půdu pro zrcadlo. Nechtělo se mi, ale když jsem uviděla maminčin prosebný pohled, musela jsem upo slechnout. Položila jsem jí ho na po stel a čekala. Maminka pokývala hlavou a řekla, ať postavím zrcadlo vedle postele, že teď je ještě všech no v pořádku. S úlevou jsem ho od ložila, ale dobrý pocit jsem z něho neměla. Po měsíci si mě maminka zavolala k lůžku a já věděla, že ten den už nastal.
Po mamince zbyla prázdná postel a vedle ní zrcadlo v tepaném rámu. Odnesla jsem ho zpátky na půdu a nechala ho času. Ten nastal až teď, kdy jsem onemocněla leukémií. Každý večer sedím v obývacím po koji a přemýšlím, zda mám pro něj dojít. Na půdu je to jenom několik kroků.
Rychlá nabídka
